Mnoho štěstí v novém roce 2012!

Milá Kristýnko!

Přeji Ti, aby ten příští rok 2012 Ti přinesl hodně štěstí a splnění přání! Aby Ti splnil i přání tajná, nikdy nevyslovená. Aby ses nebála si je vyslovit a třeba poslat své přání vzhůru, směrem k nebi, aby se donesla až tam do těch míst, kde se rozhoduje o všem a tedy i o tom, jestli se Tvé přání vyplní nebo ne. A když se rozhodne, že ano, tak se též rozhodne jakým způsobem a kdy. To my moc neovlivníme a nemáme na to ani moc rozumu.

Člověk si připadá, že má moc a že může hodně změnit, ale ve skutečnosti je slabý a nemohoucí jako list na stromě, nemůže se přesunout svobodně kde chce a kdy chce, musí čekat až se jednoho dne odpojí, uschne a spadne. Ale my víme, že jeho duch se vypustí z těla jako když létající balónek vypustí vzduch, který stejně letí svobodně vzhůru, jen vnější slupky, které ho svazovaly a omezovaly, tedy jen ten balónek se od vnitřku odlepí a odpadne, nemám pravdu?

Jednou, věřím tomu Kristýnko, budeme zase bývat spolu a často. Třeba i tak často, jak jen budeš chtít a všechnu tu naši ztrátu, kdy se nyní nevidíme, doženeme. Mrzí mě, že jsme teď od sebe daleko. Nevím, jestli to bude možné už v příštím roce, ale věř mi, že v tom dalším a pak následujícím roce to už jistě možné bude.

Když lidé chtějí a jsou rozumní, tak se na všem domluví a když se mají skutečně rádi, tak si ani nechtějí ubližovat a působit si nesnáze. Věř mi, Kristýnko, že vše je dobré a bude ještě lepší, i když to tak nevypadá a někdy Ti bývá i smutno. To mně taky. Ale věci netrvají stále stejně, nejdou stále jedním směrem, ale obracejí se a mění, někdy i nečekaně, náhle a rychle.

Svět je jako jedno velké divadlo, kde lidé vstupují jen na chvíli, aby odehráli svou roli. Nikdo si nevybírá, kdy na scénu vstoupí, jestli bude kluk nebo holka a jakou bude mít rodinu, do jaké země se narodí, jak bude vypadat a co bude umět. Spoustu věcí nedokážeme změnit ani kdybychom se rozkrájeli. Ale na nejvyšších místech sedí vrchní režisér s celým výrobním štábem, který vše řídí a koordinuje. Zasahuje do děje víc, než si kdo myslí. Jen lidé jsou krátkozrací a nedokážou si uvědomovat a vypozorovat, kolik faktorů vstupuje do dění a jak je potřeba vyvážit jejich kombinace, abychom tu všichni byli i zítra nebo jen za malou chvíli. Lidé dokážou snadno podlehnout klamu, že když něco stále funguje, tak že to musí být snadné a jednoduché a tedy i samozřejmé a nevyhnutelné. A pokud jsou špatnými pozorovateli, tak jim to nikdy nevymluvíš, prostě jim to nikdy ani nedojde. Když se ale přihodí ve světě lidem nejaké nepředvídané a nechtěné události, například neštěstí jako třeba hurikán, záplava, zemětřesení, nemoc, válka, nehoda nebo jen zklamání ze zrady blízkého člověka, tak potom mají nebo získají snadno pocit, že se celý svět zhroutil a blíží se jeho konec. Ve skutečnosti se svět vůbec nezhroutil a je úplně stejný jako vždycky, jen se malý zlomeček faktorů působících na život člověku změnil. To jen lidé zase ze svého úzkého zřetele a klamného pohledu vnímají věci, dění a svět po svém.

Tedy když jsem Ti přál štěstí, tak jsem Ti přál, aby se Tobě vyhnulo všechno takové neštěstí. Někdy se i o Tebe bojím a tak vypouštím svá přání za Tebe jako bubliny, které stoupají vzhůru, hodně vyskoko a nic je nezastaví až dokud nevystoupají na místo určení, takové bezpečně doručitelná pošta a to do těch úplně nejlepších a nejsilnějších rukou.

Měj se moc hezky, Kristýnko, taky dobře a věz, že na Tebe stále myslím, kudy chodím, a cokoliv jsem zanedbal, tak to napravím, co nejdříve to jen půjde, neboj!

Tvůj táta

Radostné vánoce!

Milá a milovaná Kristýnko!

Přeji Ti radostné a krásné vánoce, hodně dobrého a ještě více požehnání! Velmi mi scházíš! Kdybych byl pták a dokázal se udělat neviditelný a procházet zdí, tak se k Tobě hned rozletím a když bys souhlasila, tak bych si tě, kdykoliv bys chtěla, přenesl k sobě. Ale takový kouzelník zas nejsem. Taky kdybych uměl vstupovat do snů, třeba alespoň o vánocích, tedy na Štědrý večer, tak Tě dnes přijdu navštívit a potěšit...

Napíšu Ti dnes něco o tom, jak jsem Vánoce prožíval v dětství, tedy v tom nejranějším. Měl jsem Štědrý večer a vlastně celý ten den velmi rád, ostatně asi jako každé malé dítě. Do mých čtyř let jsme bydleli u babičky v Zubří a až pak jsme se přestěhovali do paneláku. U babičky jsme mívali vždy veliký vánoční stromek, smrček. Baňky byly překrásné a já si vzpomínám, že když mi byly skoro dva roky, tak mě ke stromku vůbec nechtěli pouštět, protože se mi při tom obdivování krásy častokrát něco podařilo i rozbít. Barvičky to byly nádherné, ty baňky, ale nejvíce se mi líbily fialové šišky. Byl jsem totiž do fialové barvy úplně zblázněný. Babička s dědou měli taky nádherný betlém, papírový, rozkládací, třírozměrný. Nejvíce se mi na něm líbílo červené okénko, které bylo z barevného průsvitného celofánu. Pokoušel jsem se ten betlém najít kdysi na internetu, ale nepodařilo se mi to.

Jak jsem vnímal Ježíška? Nejprve jsem si ho představoval jako ženu podobnou mamince, ve světle modrém kožíšku a s bílou baranicí na hlavě. Teprve později jsem názor změnil a začal si ho představovat tak, jak jsem ho znal z obrazů a knížek. Přemýšlel jsem nedávno, proč jsem ho vnímal nejprve jako postavu v kožíšku s baranicí a pak mi to došlo: Nejspíš se takto za Ježíška převlíkla maminka, když mi byly asi dva roky, já pak na ten zážitek zapomněl, ale Ježíška jsem si už takhle představoval. Maminka totiž takový kožíšek i beranici skutečně měla. Později, asi ve třech letech, jsem řešil dilema, že na obrazech jsou vlastně Ježíšové dva, jeden malý jako miminko, druhý ale dospělý, mnohdy i křižovaný. Teprve pak mi to došlo, že se jedná o tutéž osobu vyobrazenou v různých úsecích života. Později, když mi měly být zanedlouho čtyři roky, se moje teta, mamčina sestra, převlíkla za Mikuláše a předala mi elektrický vláček. Měla na sobě jen hustou záclonu a já prohlásil přede všemi, že jsem si jist, že je to "matička", tak se dříve říkalo tetě, která byla kmotřenkou. Ten elektrický vláček byl asi nejmilejším dárkem, jaký jsem za celé dětství dostal, protože já miloval ze všech hraček nejvíc vláčky a dostal jsem jich spoustu, elektrický však byl úplně nejmilejší. Dali mi ho dříve, na Mikuláše a nečekali až na Vánoce, nejspíš abych si ho užil.

Můj táta mi téměř vždy kupoval pod stromek knížky, vždycky byly tři. Největší radost mi udělal Šachový slabikář, protože jsem měl rád šachy, a to i přesto, že jsem se z knihy nic nového nenaučil. Pak mi udělala radost knížka o matematice a nakonec nějaká badatelská z oblasti biologie. Ty poslední dvě byly z edice Kolumbus, což byla a je vynikající edice dodnes.

Z dárků mi pak hodlě dělaly radost například lyže. První jsem měl asi ve třech letech, modré, dřevěné. Další jsem dostal ve druhé třídě, ty byly oranžové a stejně jako předešlé měly pouhé přeskové vázání. Až v páté třídě, tedy ve tvém věku, jsem dostal lyže laminátové, s bezpečnostním vázáním a lyžařskou obuví, k tomu i nerezové hůlky. Mrzelo mě, že byly tmaře červené s bílou, což byla barva spíše holčičí. Jinak jsme měl ale velkou radost.

Taky jsem měl velkou radost z bruslí. První mi koupili, když mi bylo 12 let. Kupovali jsme je s tátou, aby mi dobře seděly. Vzpomínám si, jak jsem si je vybíral, obutí v jednom obchodě a brusle na ně (velikosti nebyly totožné, ale kompatibilní a přijatelné) v dalším obchodě a hned jsme se s tátou zastavili i v nějaké opravně, kde mi je přidělali k sobě. To vše bylo v Rožnově na náměstí. Ještě jsem musel několik dní vydržet, než mi je dali dohromady.

Pak si vzpomínám, jak jsem se poprvé postavil na led: dopadlo to neslavně. Vůbec jsem totiž nečekal, že bych to nezvládl a tak jsem spadnul dozadu, takový úder do hlavy ledem... až jsem uviděl hvězdičky a pochopil, proč se v komiksech takto vykreslují, že to fakt není náhoda nebo výmysl, ale skutečnost, že je lidé takhle po nárazu vidí. Ale bruslit jsem se naučil rychle a snad ještě týž den jsem se pokoušel i hrát hokej, jen zatáčet jsem první den ještě neuměl. Hokej jsem hrál velmi slušně, šlo mi to a bavilo mě to.

Ještě si vzpomínám, jak jsem si kupovával hokejky a jednou v létě jsem si koupil hokejku v obchodním domě ve Zlíně při návratu ze školního výletu. Spolužáci se mně smáli, že si kupuji hokejku v létě, jenže já si o tom myslel svoje. Tehdy totiž byly i hokejky nedostatkové zboží a kdo zaváhal, měl pak problém nějakou vůbec koupit a mít. Tedy jsem jistě udělal dobře a uvažoval jsem prakticky a myslel na budoucnost.

Taky si vzpomínám, jak mi jednu hokejku, když se mi brzy zlomila, táta opravil tak, že mi ji za pomocí plechu a hřebíčků spojil. Pak mi tvrdil, že když byl malý, tak že si oni hokejky sami vyráběli. Nechtěl jsem tomu věřit, ale on, aby mi to dokázal, mi pak od dědečka po jedno víkendu dovezl dvě, vyrobené ze zahnutých stromků. Vypadaly neforemně a musely se dosušit, ale byly trvanlivé, na naši hru tenisákem na silnicích stačily a myslím, že při úderu byly mnohem tvrdší, než ty kupované v obchodě (taky však trvanlivější proti oděru o asfalt na silnicích), takže kluci pak měli ze mne větší respekt... :)

Nejvíc jsem si k vánocům přál jako dárek kazetový magnetofon, ale ten jsem nikdy nedostal. Dokonce jsem si proto koupil i kazetu a vyrobil si krabičku na kazety a vystlal si ji polstrováním jakoby sametovým papírem... O takový dárek jsem si ale rodičům nikdy neřekl, snad až po několika letech, (později ale táta dovezl nějaké ze Španělska nebo Francie nám všem). Byl jsem, viděno z vnějšku, nenáročné dítě, které si téměř nikdy nestěžovalo a moc neprojevalo svá přání, zvlášť když byl dárek drahý a peněz bylo potřeba na jiné věci.

Tak jsem si, Kristýnko, zavzpomínal na dětství a na dárky, tak jak bych Ti o tom povídal, kdybychom byli spolu. Hodně moc by mě zajímalo, jak se máš a slyšel Tě něco vyprávět... Nevím, kdy to bude možné, ale vím, že k tomu určitě dojde a už to ani nemusí trvat dlouho, viď?

Měj se moc hezky!

Tatínek