přemýšlel jsem nějakou dobu, co bych Ti napsal, protože Ti chci takto něco říct. A taky, co bych Ti poradil, ať se naučíš. Je spousta věcí, které se Ti v životě hodí, když se jim naučíš. Některé se hodí víc, jiné míň, některé vůbec. Mnohdy se taky člověku zdá, že když se něco učí, tak že to nemá žádný význam, přitom to tak vůbec nemusí být. Nápříklad výzkumy ukázaly, že děti, které se učí hrát na hudební nástroj, se pak díky tomu zlepší v matematice, tedy v průměru vykazují pak lepší výsledky a ukazují zlepšení v porovnání s dětmi, které se hudbě nevěnují. To je způsobeno součinností různých oblastí v mozku. Rozvíjíš jeden talent a přitom nevědomky napomáháš jinému. Dobré, co?
Tedy jsem přemýšlel, co by bylo nejlepší, kdyby ses naučila, a to čím dřív, tím líp. Určitě je moc dobré, že se učíš jazyky. Moc Ti jistě pomůže, když si v těch jazycích budeš číst zajímavosti, taky kdyš budeš komunikovat s přáteli a lidmi v těch jazycích, se kterými budeš mít společné zájmy nebo zážitky. Rád bych věděl, jak pokračuješ s japonštinou. Přitom jsem si všimnul, že jsi vyhrála školní kolo v anglické konverzaci. V okrese ses velmi dobře umístila, se ziskem 20 bodů. Taková soutěž sice nic moc neukazuje o nadání nebo předpokladech, nicméně dokazuje, že máš o věc zájem. Když se totiž někdo o něco zajímá, je to proto, že je v tom dobrý a když je v tom dobrý, tak se proto i o tu věc snáze více zajímá a zdokonaluje se. Ovšem takové metry neboli soutěže ještě neukazují jaký skutečný potenciál je v člověku. Ten může být ohromný a přitom v žádné soutěži nemusí příliš uspět nebo vyniknout.
Je to jako s nádobami. Vem si, že máš v kuchyňské výbavě hrnce, různě věliké. Některé docela maličké, že bys do nich dala nejvýše tři vejce. Jiné daleko větší, například i zavařovací, do kterých můžeš naskládat třeba třicet velkých zavařovacích sklenic. Pokud se dostanou žáci do soutěže a mají stejné výsledky, vůbec to neznamená, že mají stejná nadání. Je to jako se dvěma hrnci, jeden je maličký, druhý obrovský, jeden na tři vejce, druhý na třicet sklenic. Každý může mit v sobě ale stejné množství vody. Jeden, ten maličký, je plně využitý, druhý, veliký, zůstává téměř nevyužit. Hrnec je jako nadání, to, čeho je člověk schopen dosáhnout. Ale voda v hrnci jsou dovednosti, to, čemu se člověk stihnul nebo dokázal naučit. Klidně se může stát, že dítě s daleko menším talentem předstihne jiné, které má talent daleko větší, stejně jako v malém hrnci může být více vody než v hrnci velkém. Odborně se talentu, který jsem připodobnil hrnci, říká vlohy. A umění, které jsem připodobnil vodě v hrnci, se odborně říká schopnosti. A záleží na množství práce a taky na způsobu přípravy, jak lze přípravou proměnit vlohy ve schopnosti, tedy jinak řečeno jako naplnit hrnec až po okraj a využít plně svého potenciálu. Nestačí totiž jen pracovitost. Když bude člověk postupovat neefektivně, hodně se může napracovat v přípravě a výsledek nemusí být odpovídající délce přípravy. Například můžeš hodně nosit vodu do hrnce, ale pokud používáš k přenášení a nalévání cedník namísto naběračky, moc dobrého výsledku nedosáhneš. Důležitá je nejen píle, ale i vědět, jak na to. Potom je taky důležitá míra sebevědomí, nejen v některých soutěžích, ale i v životě jako takovém, kdy lidé soupeří o umístění v zaměstnáních nebo firmy s konkurencí. Míra sebevědomí a umění dobře nabídnout a prodat i to málo, co umím, je v tu chvíli daleko důležitější než samotný talent a získané umění nebo dovednosti. Říká se tomu, že někdo se umí nabídnout a prodat a jiný zase ne. Kupující a poptávající totiž není vždy prozíravý a dost chytrý na to, aby rozpoznal potenciál, nemá na to vždy dobré metody a znalosti. Tak někdy na místo nadaných a povolaných mohou usednout lidé méně nadaní, kteří se na práci příliš nebo i vůbec nehodí, přitom jen docela jednoduše dokážou druhé přesvědčit a někdy i vědomě nebo úmyslně oklamat, že jsou to oni, kdo jsou ti lepší. Výsledky jejich práce jsou pak samozřejmě daleko horší, než jaké by měly být neby byly, kdyby byli přijati Ti nadanější a schopnější, kteří se nabídnout a prodat tak dobře nedokážou.
Je to jako s nádobami. Vem si, že máš v kuchyňské výbavě hrnce, různě věliké. Některé docela maličké, že bys do nich dala nejvýše tři vejce. Jiné daleko větší, například i zavařovací, do kterých můžeš naskládat třeba třicet velkých zavařovacích sklenic. Pokud se dostanou žáci do soutěže a mají stejné výsledky, vůbec to neznamená, že mají stejná nadání. Je to jako se dvěma hrnci, jeden je maličký, druhý obrovský, jeden na tři vejce, druhý na třicet sklenic. Každý může mit v sobě ale stejné množství vody. Jeden, ten maličký, je plně využitý, druhý, veliký, zůstává téměř nevyužit. Hrnec je jako nadání, to, čeho je člověk schopen dosáhnout. Ale voda v hrnci jsou dovednosti, to, čemu se člověk stihnul nebo dokázal naučit. Klidně se může stát, že dítě s daleko menším talentem předstihne jiné, které má talent daleko větší, stejně jako v malém hrnci může být více vody než v hrnci velkém. Odborně se talentu, který jsem připodobnil hrnci, říká vlohy. A umění, které jsem připodobnil vodě v hrnci, se odborně říká schopnosti. A záleží na množství práce a taky na způsobu přípravy, jak lze přípravou proměnit vlohy ve schopnosti, tedy jinak řečeno jako naplnit hrnec až po okraj a využít plně svého potenciálu. Nestačí totiž jen pracovitost. Když bude člověk postupovat neefektivně, hodně se může napracovat v přípravě a výsledek nemusí být odpovídající délce přípravy. Například můžeš hodně nosit vodu do hrnce, ale pokud používáš k přenášení a nalévání cedník namísto naběračky, moc dobrého výsledku nedosáhneš. Důležitá je nejen píle, ale i vědět, jak na to. Potom je taky důležitá míra sebevědomí, nejen v některých soutěžích, ale i v životě jako takovém, kdy lidé soupeří o umístění v zaměstnáních nebo firmy s konkurencí. Míra sebevědomí a umění dobře nabídnout a prodat i to málo, co umím, je v tu chvíli daleko důležitější než samotný talent a získané umění nebo dovednosti. Říká se tomu, že někdo se umí nabídnout a prodat a jiný zase ne. Kupující a poptávající totiž není vždy prozíravý a dost chytrý na to, aby rozpoznal potenciál, nemá na to vždy dobré metody a znalosti. Tak někdy na místo nadaných a povolaných mohou usednout lidé méně nadaní, kteří se na práci příliš nebo i vůbec nehodí, přitom jen docela jednoduše dokážou druhé přesvědčit a někdy i vědomě nebo úmyslně oklamat, že jsou to oni, kdo jsou ti lepší. Výsledky jejich práce jsou pak samozřejmě daleko horší, než jaké by měly být neby byly, kdyby byli přijati Ti nadanější a schopnější, kteří se nabídnout a prodat tak dobře nedokážou.
Věřím tomu, že talenty a jejich míru rozdává Bůh. A věřím tomu, že každému člověku dá přesně to, co potřebuje k tomu, aby úspěšně udělal v životě to, k čemu ho Bůh posílá. Tomu se říká poslání člověka, jinak taky životní povolání. To je důležité najít, objevit a na to se soustředit. Přitom to ale nemusí být zdaleka jediná věc a taky člověk na to nemusí přijít hned, může si i nevěřit a jeho talent objeví někdo jiný.
Když je někdo malíř, nepotřebuje příliš dobře znát matematiku, spisovatel se nemusí vyznat ve stavbě motorů, architekt toho nemusí moc vědět o atomovém jádře, astronom zase o biologické stavbě buňky, řezbář zase nemusí umět krásně bruslit. Je však pravdou, že pokud Tě Bůh k něčemu povolá a obdaruje a Ty ho chceš ve všem poslouchat, není a neexistuje na Zemi síla, která by Tě pak mohla ve vyplnění Tvého povolání nebo poslání zastavit, nemůžeš se minout cíle. Zárukou je sám Bůh a předpokladem Tvoje věrnost nebo vytrvalost, navzdory překážkám a třeba i dlouhému čekání nebo dokonce i více zklamání a neúspěchů.
Každý člověk touží po tom, aby ho měli lidé rádi, aby ho přijímali. Pokud se cítí odmítnutý, snaží se to změnit tím, že dělá věci, pro které chce být přijímán a milován. Rozhlíží se tedy po světě a snaží se pochopit, co je důležité mít pro to, aby si získal lásku a pozornost. A tak jsou lidé mnohdy úplně popletení. Například se hlásí do talentových soutěží se zpěvem nebo tancem. Myslí si totiž mylně, že zpěváky a tanečníky všichni milují, což není zas tak docela pravda. Lidé je rádi poslouchají a pozorují. Ale i kdyby se nakonec stali lidé hladovějící po lásce úspěšnými zpěváky nebo tanečníky, jejich hlad po lásce to nenasytí, pletou se a zklamou se. Ovšem v takových talentových soutěžích se nakonec mnohdy zbytečně úplně ztrapní, protože chtějí být milováni, což je správný požadavek, ovšem přes něco, na co od Boha nedostali nadání a co stejně ani nakonec, kdyby nadání u nich objevili, k nalezení lásky a štěstí nevede. Tedy vybrali si špatný prostředek a vyšli špatným směrem. On totiž ani neexistuje žádný prostředek k tomu, aby byl člověk milován pro dovednosti, to je jen klam. Člověk si může získat dovednostmi pozornost, ale nebude nikdy nasycen láskou pozorovatolů nebo posluchačů. Skutečná láska totiž není za něco nebo pro něco. To by už nebyla láska, ale obchod. Láska se nedá koupit. Například já Tě budu mít rád vždycky, i kdybys nic neuměla a nic se Ti nedařilo, dokonce i kdybys mi působila jen bolest. Kdyby Tě nikdo nechtěl a všichni Tě opustili, já Tu pro Tebe budu vždy. To je láska. A i kdyby člověk nebyl dokonalý a nedokázal tak cele milovat, existuje někdo, kdo miluje člověka dokonale a vždy. Bůh, který člověka miluje až do nejzašší krajnosti, který vlastního jediného syna poslal na tento svět, aby zemřel přibitím na kříž a byl potrestán za přestupky všech lidí, na jejich místě. To proto, aby lidi zachránil před trestem a jejich vlastní smrtí. Víc už milovat ani nelze, tedy více ukázat lásku.
Se snahou získat lásku lidí talentem, upoutáním pozornosti, je tomu Kristýnko podobně jako s penězi. Člověk jich může nabýt spoustu, ale nikdy člověka neudělají šťastným, nenasytí jeho touhu po štěstí. Kdyby totiž peníze takto sytily, nalezli bychom šťastné boháče, kteří mají dost a nepotřebují více, zastaví se a už o víc neusilují. Protože však vidíme mnohé bohaté, jak se zoufale snaží bohatství znásobit, třeba i násilím nebo krádežemi a podvody, zjišťujeme, že tak jednají ze zoufalého zklamání a že bohatství jako zdroj štěstí je klam a štěstím ve skutečnosti vůbec nenasycuje. Lidé si totiž mnohdy mylně myslí, že budou šťastní až si koupí to či ono, až získají pro sebe toho kterého člověka, až dobudou nějakého postavení a uznání. Pak zjistí, že tomu tak nebylo a místo aby došli k obecnému závěru, že jejich očekávání byla mylná, jen se utvrdí, že očekávání byla správná, jen toliko prostředky špatné. Potom si vyberou jiné cíle jako prostředky ke štěstí a jedou nanovo, aby zase zjistili, že nedosáhli cíle. Jsou jako střelci, kteří jsou zoufalí, že stále ještě nezasáhli terč a pořád proto mění nesmyslně pušky, namísto aby konečně přišli na to, že mají stále jen slepé náboje.
A konečně se dostávám k radě, kterou jsem Ti chtěl dnes předat. Co bych Ti poradil, aby ses naučila ze všeho nejdřív a co Ti nejvíc může v životě pomoct naučit se? Myslím si, že psát všemi deseti prsty. Tedy tak, že položíš ruce na klávesnici počítače a vůbec se na ní nedíváš a píšeš rychle a bez toho, že bys na to musela myslet. K čemu se to hodí? Především to šetří čas, spoustu času. Potom rychle a snadno zachytíš myšlenky písmem. Dále se vyhneš stresům, kdy spěcháš a musíš rychle něco napsat. Pak taky získáš konkurenční výhodu, budeš rychlejší než lidé, kteří to neumějí, nenaučili se tomu a podcenili to.
Já se naučit datlovat na psacím stroji jako malé dítě v první nebo druhé třídě, když se táta nedíval nebo nebyl doma. Měl svůj psací stroj, jehož obrázek jsem našel na netu (viz. výše), který byl lehoučký, cestovní, něco jako dnešní notebook, zvláštností na něm bylo, že když se mělo změnit malé písmenko na velké (stiskem dvou kláves současně), neposunulo se raminko s tiskátkem vepředu, ale celý válec vzadu. Docela veselé. Dědeček byl takový noční pták, my jsme všichni šli spát a on se jal datlovati do pozdních nočních hodin, někteří nemohli usnout, tedy nám dětem to nevadilo, ale babičce ano. Psal jen dvěma prsty, datloval, ale protože v tom byl dost vycvičený, šlo mu to fakt rychle. Ale já dnes píšu daleko rychleji než on kdysi, protože psát všemi deseti je daleko nejrychlejší.
Později, když technika pokročila a dědečkovy finanční možnosti se posunuly mnohem dále :-), objednal si tento a zakoupil výkonnější nástroj, v krásné oranžové barvě, který jsem i já často užíval k psaní vlastní literární tvorby, taktéž k rozmnožování zakázaných náboženských materiálů, bylo-li potřeba.
Když jsem byl na gymnáziu, psaní na stroji tam bývalo povinné, učilili jsme se tomu ve vyučování. Já ale zase často ve škole chyběl, měl jsem pak dost mezery a některá písmenka jsem se nenaučil. Proto jsem pro chybějící mezery nakonec všemi deseti psát nedokázal. Tato metoda totiž pro své úspěšné zvládnutí a zavedení do praxe vyžaduje úplnou znalost všech hmatů a výskytů liter na klávesnici. To jsem fakt zanedbal a mnohá léta tak ztratil, jsa za toto odsouzen k datlování. Dnes vím, že to byla velká chyba, kterou jsem dohnal až před několika lety.
Já se naučit datlovat na psacím stroji jako malé dítě v první nebo druhé třídě, když se táta nedíval nebo nebyl doma. Měl svůj psací stroj, jehož obrázek jsem našel na netu (viz. výše), který byl lehoučký, cestovní, něco jako dnešní notebook, zvláštností na něm bylo, že když se mělo změnit malé písmenko na velké (stiskem dvou kláves současně), neposunulo se raminko s tiskátkem vepředu, ale celý válec vzadu. Docela veselé. Dědeček byl takový noční pták, my jsme všichni šli spát a on se jal datlovati do pozdních nočních hodin, někteří nemohli usnout, tedy nám dětem to nevadilo, ale babičce ano. Psal jen dvěma prsty, datloval, ale protože v tom byl dost vycvičený, šlo mu to fakt rychle. Ale já dnes píšu daleko rychleji než on kdysi, protože psát všemi deseti je daleko nejrychlejší.
Později, když technika pokročila a dědečkovy finanční možnosti se posunuly mnohem dále :-), objednal si tento a zakoupil výkonnější nástroj, v krásné oranžové barvě, který jsem i já často užíval k psaní vlastní literární tvorby, taktéž k rozmnožování zakázaných náboženských materiálů, bylo-li potřeba.
Když jsem byl na gymnáziu, psaní na stroji tam bývalo povinné, učilili jsme se tomu ve vyučování. Já ale zase často ve škole chyběl, měl jsem pak dost mezery a některá písmenka jsem se nenaučil. Proto jsem pro chybějící mezery nakonec všemi deseti psát nedokázal. Tato metoda totiž pro své úspěšné zvládnutí a zavedení do praxe vyžaduje úplnou znalost všech hmatů a výskytů liter na klávesnici. To jsem fakt zanedbal a mnohá léta tak ztratil, jsa za toto odsouzen k datlování. Dnes vím, že to byla velká chyba, kterou jsem dohnal až před několika lety.
Možná by Ti máma popovídala, že ona byla na gymnáziu v psaní všemi deseti velmi dobrá, dokonce se účastnila mimoškolní soutěže v rychlém psaní a tuším, že uspěla, jestli si to dobře pamatuji. Ona se totiž nejenže toto naučila, ale taky se v tom velmi zdokonalovala díky tomu, že opisovala náboženské texty v době, kdy vládli v zemi komunisté a toto bylo trestné rozmnožovat něco, co nemělo povolení. Ale kopirovací stroje byly tehdy hlídané, taky tiskárny a všechno bylo na povolení. Doma lidé ještě neměli počítače a vlastní malé stolní tiskárny. No dnes si to možná ani nedokážeš moc představit, jak omezující to všechno bylo.
Já se tedy rozhodl ani ne před deseti lety, že musím tento svůj nedostatek odstranit, taky mě to znevýhodňovalo na pracovním trhu, zdržovalo mě to, řekl jsem si taky, že se mi to bude hodit i při studiu atd. Musel jsem se ale chovat ukázněně, neustále a snad denně se k tomu vracet, nezastavit se a nevzdat to. Vždy je totiž potřeba překonat nechuť a naopak si vytvořit návyk na překonávání se. Nakonec to člověku působí radost, zvlášť v době, kdy už vidí první výsledky svého úsilí. Mně pomáhá i to, že se nedívám na cíl, když ten je daleko, prostě vypnu mozek a řeknu si, že udělám tenhle kousek před sebou a pak se teprve nad tím zamyslím. Vím, že tak sebe oklamu, abych se posunul co nejdál. Je to lepší, než se rozlédnout, vidět cíl daleko a spoustu překážek na cestě před sebou. Pak by člověk mohl zmalomyslnět a měl by pokušení to vzdát. Důležité je získat v sobě radost z překonávání překážek a přemáhání sebe. Tomu se dá naučit, získá se to cvikem. Pak Ti ani nudné rutinní práce nepřekáží. Ty ale dokážež mnoho, máš takovou železnou vůli, jen ji v sobě musíš probudit!
Tedy důležité je vybrat si vhodný program na psaní všemi deseti. Existuje jich spousta. Potřebuješ takový, který by Tě kontroloval. Já jsem tehdy používal program "Psaní všemi deseti", jeho obrázek zde vidíš. Existují i online výukové programy. Taky musíš přitom dbát na to, abys nepostupovala dále k následující lekci dokud nemáš dobře zvládnutou předešlou. Úspěšnost a efektivnost výuky je totiž založena na takových postupných krocích, kde Ti vznikající návyk musí přejít do krve, abys na to v další lekci nemusela myslet a kontrolovat to. Vše se učí a získává návykem, tedy neustálým opakováním. I když máš pocit, že se nezlepšuješ, věř, že se cvičením zcela jistě zlepšuješ, i když to v tu chvíli nevidíš a pochybuješ o tom. Důležité je totiž nevěřit svým náhlým a vratkým pocitům, ale rozumnému úsudku, dále je taky důležitá výdrž, neustále se k procvičování vracet a stále to opakovat.
Říkám si, že jestli už všemi deseti psát umíš, tak to může vypadat, že už Ti to, co jsem napsal, není k ničemu, jenže mé rady a povzbuzování jsou obecné, aplikovatelé na jakékoliv učení, cvičení a trénování.
Měj se moc dobře moje milovaná Kristýnko!
tvůj táta






