neděle 20. dubna 2014

Veselé Velikonoce!



Milá Kristýnko!

Přeji Ti veselé a požehnané Velikonce, plno radosti a šťastné jarní období! Neustále na Tebe myslím a byl bych rád, kdybychom se právě v tyto dny viděli a slyšeli, stejně jako v dalších chvílích, které jsou pro Tebe klíčové a důležité. Věř mi, že bych byl nejraději, kdybychom spolu byli každý den!

Jakmile budu mít příležitost a bude k tomu vhodný čas, napíšu Ti delší a více potěšující dopis.

Měj se moc dobře!
tvůj táta 

úterý 1. dubna 2014

Kostel na lodi

Ahoj Kristýnko!

Chtěl bych Tě pomalu začít seznamovat s mým životem, kdybys za mnou často jezdila nebo se mnou i bydlela, ať víš, co Tě čeká. Dnes Ti chci napsat o církvi, kam chodím a patřím. Je to nádherná skupina lidí, která se stále rozrůstá. Zvláštností je, že se scházejí na lodi, na Vltavě v Praze. Bohoslužbám se tam říká Celebration, podobně jako v jiných církvích tohoto typu. Mají v Evropě název International Christian Fellowship, zkráceně ICF. Na bohoslužbách hraje hudba, daleko lepší než na jakou jsou lidé v církvi zvyklí. Do toho svítí a blikají barevná světla a reflektory jako na koncertech. Při kázáních se promítá vše na plátno jako v kině, nechybí názorné pomůcky a rekvizity, součástí byvají i divadelní představení a různé scénky, občas nějaká talkshow. Je to taky jediná církev v Praze, která má v předsálí bar s posezením, hraje se tam stolní fotbal a zřejmě a nejspíš i další hry, jenže já do místností, které bývají vyhrazeny většinou dětem, moc nechodím. Loď je to nezvykle veliká, měří přes 60 metrů. V sále je místo pro minimálně 200 lidí, vepředu je pódium. Aby se tam lidé vešli, dělají shromáždění v neděli dvakrát, když je nějaká větší oslava, tak i třikrát.

ICF kostel na lodi

A nyní trochu historie, protože je to pro mne i srdeční záležitost. Je to církev, na kterou čekám už mnoho let. Tedy o které jsem věděl od Boha předem nejen já, ale i máma a další lidi, kterým to Bůh řekl v devedesátých letech. Moc jsem tomu tehdy nerozuměl, ale vyplnilo se to do puntíku přesně, Bohem načasované a řízené. Bůh je totiž takový režisér, který všechno na Zemí řídí, dokonale časuje a taky skrývá a maskuje, když je potřeba. Chová se tak, aby odkrýval záměry srdcí lidí, aby se každý ukázal ve světle a bylo nakonec vidět, co je v člověku. Proto i lidi zkouší a různě nechává trápit.

Tvoje máma uvěřila v Ježíše, když byla ne o mnoho starší než ty, bylo jí šestnáct let, v roce 1985 tuším. Byla tehdy z života hodně zoufalá, prý se pak s ní udála náhlá prudká změna. Vyprávěla mi, že pak vše bylo jiné a veselé, že jí Bůh dal pocítit lásku a najednou uviděla, že všechno má ve světě i přes utrpení smysl. Jakoby jí narostla křídla. Dva roky poté, o Velikonocích v roce 1987, jsem se znovuzrodil i já. Vždycky jsem v Boha věřil, od malička. Ale odpuštění jsem zakusil až v ty Velikonoce. Byl jsem hned naplněn Duchem a začal mluvit v neznámých jazycích, podobně jako tehdy téměř všichni u evangelíků. Najednou jsem od Boha věděl, že jsem od Boha připraven pro zvláštní úkol. Myslel jsem si však v ten večer, že to vědí nebo vidí i ostatní. Pak jsem na to zapomněl. Po třech týdnech jsem však měl zvláštní vidění, přišel ke mně Ježíš a řekl mi, k čemu si mě vyvolil a dal mi první pokyny. Slíbil mi další znamení a dal mi prožít, jak moc bud v životě trpět. Někdy v těch dnech se mámě stalo, jak později o tom vyprávěla, že k ní v noci mluvili andělé o mně, ale ona tomu nemohla uvěřit co slyšela. Pak jí prý probudil hromový hlas, Bůh k ní promluvil v neznámem jazyku, kterému rozuměla. Ráno si však nemohla vzpomenout, co se jí tu noc přesně stalo. Až když jsem jí vyprávěl, co se stalo mně, si konečně vzpomněla. Usoudili jsme proto, že to musí zůstat tajemstvím. Bylo to totiž dost neuvěřitelné. Za komunismu bylo navíc nemyslitelné a nepředstavitelné, že by se člověk dostal nějak na mezinárodní scénu. Tehdy jsme tomu moc nerozuměli a já tomu nerozuměl až do roku 2008, kdy mi Bůh řekl víc. Máma však tomu nerozumí dodnes. Bůh nechtěl, aby tomu rozuměla. Věděl totiž, že mě jednou opustí.

 Evangelický kostel Horního sboru na Vsetíně

S mámou jsme se seznámili v evangelické církvi, v mládeži. Taky mě přivedla do letniční církve ve Valašském Meziřící. Nebylo možné tu církev jen tak najít, protože se cházeli jen v domech a bytech. Jednoho dne jsem požádal bratry o modlibu, protože mě něco dlouhodobě trápilo. Nevěděli, o co se jedná, tak několik z nich šlo se mnou do vedlejší místnosti. Tehdy přišel mocně Duch, naplnil celou místnost. Všichni z toho byli udiveni. Někteří vyprávěli o tom, že slyšeli zpívat i anděly. Já jsem nic neslyšel, ale taky jsem Boha cítil a po té modlitbě se mi moc ulevilo a už mě ta věc nikdy netrápila. Poté co ostatní slyšeli, co se v té mistnosti dělo, začali mi vyprávět, že k nim od začátku Bůh mluvil, že jsem postaven ke službě. Mluvil tehdy ke třem nebo čtyřem starším lidem, kteří si to pak řekli. Pak mi ještě jeden mladík prozradil, že jsem prý uzdravil jejich malé dítě, jeho bratra, když jsem si s ním hrál. Já jsem jen řekl, že jsem mu požehnal, ale on se ten chlapec, který se v něčem opožďoval ve vývoji, rázem se prý úplně změnil a byl už v pořádku. Proto to měli za znamení, ten zázrak.

fara evangelického Horního sboru na Vsetíně 
vzadu je věž kostelu Dolního sboru

Když jsem se vrátil z vojny, vzali jsme se a já se přestěhoval ze Zubří na Vsetín. Jednoho dne, když jsem se procházel městem, Bůh ke mně promluvil, že právě začíná naše společná služba. To bylo v roce 1991. Přišel jsem domů a máma už totéž slyšela od Boha. Moc jsme toho neviděli a nerozuměli tomu. Avšak zpětně jsme si uvědomili, co se tehdy dělo a začalo dít. Do sboru v evangelické církvi začali přicházet noví lidé. To nebylo nic nového, přicházeli tam stále a já je často vedl k přijetí spasitele. Tito lidé však začali tíhnout k nám a chodit na naší domácí skupinku. Byla velmi populární a když jsme pak koupili byt v Jasenicích, bývalo tam dost namačkáno, jednou se lidé ani nemohli vejít o obýváku a to většina seděla na podlaze. U evangelíků nastaly problémy s vodními křty. Já se lidí zastal, byl jsem pak v neoblibě u tamějšího faráře, který nebyl věřící a stal se duchovním hned po revoluci. Přál si, abychom odešli z té církve. Nakonec jsme poznali, že to bude nejlepší a že to tak Bůh chce. Přidali jsme se do Křesťanských společenstí a měli poetický název Zahrada Páně, který napadl poprvé mámu.

Dům Kultury na Vsetíně

Scházeli jsme se v Domě Kultury, který po revoluci dostavěli. Před revolucí, v roce 1987, jsem měl vidění od Boha, že povedu Jeho ovce v místě, kde stálo staveniště toho Domu Kultury. Nevěděl jsem tehdy, co se tam staví a taky za vlády komunistů se křesťané nesměli shromažďovat mimo církevní budovy. Vidění mi vůbec nedávalo smysl, ale v roce 1993, tři roky po pádu komunismu, jsme se tam začali scházet dvakrát týdně jako nová církev. Měli jsme krásný sál, klubovnu, kde nám dali hodně nízké nájemné a mnoho výhod. Nevěděl jsem tehdy, že je tam ve vedení toho zařízení tolik křesťanů. Před kulturním domem, kde byl největší ruch ve městě, jsme pořádali pouliční evangelizace i se zvukovou aparaturou. Vypadalo to, že se všechno krásně rozběhne a kdybych měl lidi přivádět k Bohu stejným tempem jako dříve, museli bychom brzy vyměnit sál za velký, jenže Bůh měl úplně jiný plán. Nebyl to čas sklizně, ale čas přípravy a to dost tvrdé. A připravoval mě na něco jiného, daleko většího významem i rozsahem. Věděl jsem, že něco takového jednou musí přijít, ale jako mezistupeň jsem vždy chápal vystavění církve ve Vsetíně. Překvapilo mě proto jednou večer, když jsem koukal na večerní hvězdnou oblohu, řekl mi Bůh, že jako blikají ty hvězdy, tak tento sbor zanikne a jiný vznikne. Bylo mi to divné, scházelo se nás tehdy už poměrně hodně lidí. 

Stále jsem však žil v přesvědčení, že sbor vyroste, i když jsme se dost drasticky potýkali uvnitř s mezilidskými vztahy. Jednou nás totiž navštívili křesťané z USA, dva manželské páry. Přišli několikrát, dokonce nám pomáhali evangelizovat a dali nám letáky v angličtině. Měli také o nás a pro nás zprávu od Boha, že z našeho středu nebo sboru vzejde požehnání pro zemi. Nevím už, jestli mysleli zemí svět nebo stát (world or country), ale tehdy jsem tomu celému rčení nemohl dobře rozumět. Myslel jsem si tehdy, že se to týká toho našeho sboru, jenže to se týkalo pouze jediného člověka.

Když už se situace s lidmi ve sboru zdála být neúnosnou, poslal nám Bůh na pomoc jednoho člověka z vedení církve v Praze. V prosince roku 1994 se údajně Tvé mámě stala podivná věc. Když se modlila, uslyšela za sebou hlas nejspíš anděla, zněl totiž jako zvuk vodopádu nebo ozvěna. Řekl jí, že ten pastor z Prahy přijede 28.dubna. Pak se tomu tak skutečně stalo. To se mámě přihodilo po třetí v životě, že slyšela podobný hlas. Později o tom často mluvila s lidmi jako o zázraku, který má pro ní zásadní význam. Po nějakém čase mi o tom řekla a pak v tu dobu přišel dopis od toho člověka, že přijede 28.dubna a tak se to i stalo. Pomohl nám dost z tlaků od lidí, taky tím, že vyzval nespokojence k odchodu. Pak nám řekl překvapující věc, kterou říct měl: "I kdyby vás nakonec zůstalo šest, neznamená to, že jste v něčem udělali chybu". Ono nás pak po nějaké době skutečně zůstalo jen šest. Stanovy Křesťanských společenství však předepisovaly, že k zachování misijní stanice je potřeba mít sedm lidí. Proto jsme se pokoušeli načas přidat k jinému sboru v Krnově, ale nefungovalo to. Nakonec došlo i na mou předpověď z noční oblohy plné blikajících hvězd, že sbor nakonec zanikne. Bůh však přitom dodal, že jiný vznikne. Myslel jsem si tehdy, že na Vsetíně a velice rychle, protože bliknutí hvězdy je jako mrknutí oka. Boží hodiny ale běží jinak. Jak?


Křesťané v prvních letech po vzkříšení Krista si mysleli, že ten se vrátí z nebe na zemi velmi brzy. Když vystupoval ze země k nebi, ptali se ho na to apoštolové, ale on jim řekl, že na to odpověď nedostanou, že jim nepřísluší to tajemství znát. Později přední z apoštolů, Petr, napsal, že se v posledních dnech objeví posměvači, kteří budou zpochybňovat jeho návrat. A dodává, že den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den, kde citoval starozákonní verš z Žalmů. A protože po Kristově vzkříšení nastaly poslední dny, vlatně přeloženě řečeno prozradil, že to bude trvat minimálně dva tisíce let, což jsou ony dva dny kódovaně. Ví se tedy dávno, že to bude trvat nejméně dva tisíce let, může to trvat ale mnohem déle. Nakonec bude ještě jeden den na zemi Ježíš po návratu, bude to však celých tisíc let. Apokalypsa mluví o tom totiž otevřeně na rozdíl od jiných knih, tedy o jeho tisíciletém království, přitom však jinde se zase píše o jediném dni. Tedy úplně podobně je tomu s bliknutím té hvězdy, kterou jsem pozoroval a Bůh ke mně promluvil. Po zániku jednoho sboru trvalo asi deset let než vznikl jiný. Jak se tomu všemu však stalo?

Bůh nikdy nic neudělá bez toho, že by o tom mluvil předem, jak se to píše v bibli. Lidé tomu nemusí hned cele porozumět, musí však uvidět, až se to stane, že to Bůh předem oznámil.

Lidé nerozuměli zapsaným proroctvím o ukřižování mesiáše, ale po vzkříšení na apoštoly Ježíš dechl Ducha a sám jim vysvětloval nebo přesněji otevíral proroctví, která se k té události vztahovala. Například že měl být proboden nejen do rukou a nohou, ale že měl být boden kopím. Taky že měl žíznit a být napojen hořkou žlučí, měli se mu posmívat určitými slovy, měli si rozdělit jeho oděv a o svrchní plášť měli losovat, což římští vojáci přesně tak udělali. Měl mít vedle sebe ukřižované zločince. Nesměli mu zlomit jeho kost, což se taky stalo, jeho sousedům je lámali kvůli blízkému svátku, aby je rychle zabili, on však už byl mrtev, proto do něho pro kontrolu vrazil jeden voják kopí a vyplnil tak dávné proroctví. Ani velikonočního beránka nesměli izraelité podle Mojžíše takto mrzačit. Dle Mojžíšova zákona musel Kristus zemřít na dřevě, kde musel viset, protože zákon určil, že je prokletý ten, kdo visí na dřevě. Ježíš totiž nemohl být proklet zákonem jinak, platí totiž prokletí z přestoupení zákona, kde se píše, že je prokletý každý, kdo neplní vše v zákoně, on však prokletý z přestoupení nebyl a prokletým se stal až ukřižováním. Jinak zemřít nemohl. Ale taky ne přenést z kříže na sebe prokletí. Had byl prokletý od Boha a my jsme se stali zemským hadím plemenem, protože byla prokletá i země pro Kainovu vraždu a my jsme byli totiž uděláni ze země, jsme její součástí. Muž je udělán ze země, ale žena je až z muže. On však nebyl ze země, ale toliko z ženy, dále však z nebe, počat Duchem. Semeno ženy, ale ne země, hadí. Nenesl prokletí země. Proto byl jiný, nesmrtící, ale život dávající, čehož předobrazem byl Mojžíšův bronzový had na žernově na poušti, uštknutý hadem z pouště nezahynul, jestliže pohlédl na toho bronzového hada na žernovu. Žernov a kříž je totéž, vypadají stejně. Ježíš za svého života upozorňoval na tuto paralelu. A v zahradě Eden zaznělo první proroctví o semeni ženy a semeni hada. Had ho zraní na patě, ale bude mu přitom rozdrcena hlava. Jediným tvorem v lidském těle, který byl semenem ženy, ale nikoliv semenem hada, byl Kristus počatý z nebe Duchem.  Mohl bych tě zahlcovat a unavovat dalšími přirovnáními a paralelami, ale zkrátím to.


Někdy v roce 1995 mi Bůh ve vidění ukázal Prahu a řekl mi přitom: "To je to stověžaté město!" A potom jsem věděl, že se do Prahy jednou přestěhuji. Pak však jsem dostával z nebe zprávy, které tomu zdánlivě odporovaly. V záři roku 1996 jsem ve vidění uviděl malou pramici pro šest nebo osm lidí, která nabírala vodu. Pak se z dálky, z mlhy vynořila a připlouvala velká středověká plachetnice. To vidění jsem viděl, když jsme se v Jasenicích v bytě sešli křesťané a modlili jsme se. Někdo se začal modlit nahlas v cizím neznámém jazyku a máma to začala vykládat. Říkala to, co říkal Duch a co jsem viděl právě ve vidění. Nyní jste malá loď, která nabírá vodu a potápí se, ale v dálce už je připravená velká loď, která připlouvá. Nějak tak to bylo. Bůh předpověděl zánik sboru a vznik úplně nového. Bylo to jako s těmi hvězdami. Tehdy nás zbývalo asi jen šest, maximálně deset. Když jsme zůstávali v počtu šest lidí, přesně jak předpověděl ten kazatel z Prahy, o jehož datu příjezdu řekl mámě anděl, tak jsme v následujících měsících nebo letech jako sbor zanikli.

Nešlo mi to celé dohromady. Na Vsetíně by měl vzniknout nový sbor a přitom bych se měl přestěhovat do Prahy? Mělo by to být přestěhování načas? Uběhly dva měsíce, byl listopad roku 1996 a po jednom sobotním shromáždění u nás doma jsme se s mámou prošli a řekla mi venku, že by už neustála další potíže s lidma, že by nejraději všechno vzdala. Pak ten večer nás doma ke mně promluvil Duch. Bylo to nečekané, zrovna jsem otvíral lednici. Řekl mi: "Brzy přijdou lidé, upřímní, a tím to začne!" A dodal hned: "Neříkej to Mileně, já jí to řeknu sám!" Po nějaké chvíli mi řekla, co jí Bůh řekl: "Za dva měsíce přijdou lidé a tím to začne!" Měli jsme z toho radost. Přišlo mi však velmi divné, že by Bůh měl potřebu sdělovat dva měsíce předem, nemělo to žádný důvod. Po nějaké době k nám přisli Ondra s Monikou, kteří k nám do sboru chodili a zůstali ze všech nejdéle. Ten večer, kdy od nás odešli a kdy nám (mně a mámě) řekl Duch, že přijdou lidé, uvažovala Monika před spaním, že by sbor opustili, bylo to pro ně taky těžké. Ale Bůh k ní promluvil, a řekl jí: "Neodcházejte jako nezraďte mě jako ostatní, kteří odešli!" a pak jí dodal, že já a máma jsme se proti němu ničím špatným neprovinili. A potom jí prozradil stejnou věc, jakou nám, že brzy přijdou lidé a že to tím začne. Pak uviděla ve vidění číslo dvě a když jí bylo řečeno, že to znamená dva měsíce, řekla si, že za dva měsíce určitě ti lidi nepřijdou, že to znamená dva roky. Uvažovala podobně jako já, dva měsíce dopředu Bůh takto nepovzbuzuje, jedině že by nastaly mimořádně kruté události, spíše takto povzbuzuje, jestliže nastupuje dlouhé čekání. Mně se proto nejenže nezdály ty dva měsíce, ale i ty dva roky. Máma si to celé vysvětlila po svém a složila písničku o tom, že už přicházejí lidé, které čekáme. Přála si tak moc, aby se to už brzy změnilo. Jenže člověk Bohu do karet nevidí. Nezbylo nic, než čekat...

Jednu věc jsem však věděl jistě, že je to věc neměnná a že se určitě vyplní. Stačilo si spočítat pravděpodobnost takového sdělení. Třem lidem sdělí Bůh stejnou věc v jediném dni, což kdyby řekl jednomu z nich jednou za třicet let, tedy jednou za život je to pravděpodobnost 1:10000, kdyby se to však mělo stát třem lidem, je ta pravděpodobnost umocněna na třetí, tedy 1:1 000 000 000 000. To je mnohokrát více než je na světě lidí! Když přidám další znaky, mně řekl že se to stane brzy, ale mámě a Monice že to bude za dva měsíce, tak u té shody je to zase vysoké pravděpodobnostní číslo. Dále pak řekl Bůh obrat "Tím to začne!" což je zase vzácná shoda, která kdyby se ocenila pravděpodobnostní hodnotou, byla by hodně vysoká. Bůh ale vůbec nespecifikoval, co začne. Neřekl ani kam ti lidé přijdou, řekl jen, že budou upřímní a to řekl mně. Přemýšlel jsem, proč dámám Bůh řekl časový údaj a přitom mně řekl slovo brzy. Věděl jsem dobře, že Ježíš například před 2000 lety řekl, že přijde brzy a že to slovo vůbec nemusí znamenat to, co si pod ním představujeme my na zemi. Spíše to naznačuje dlouhé čekání. Po dvou měsících čekání se nic nestalo a po dvou letech taky ne. Stále jsem čekal a přemýšlel o časovém údaji, který jsem považoval za zakódovaný.

Pravděpodobnost zprávy byla tak vysoká, že se vyplnění předpovědi vypočítalo jako absolutní jistota. Je to asi stejná jistota jako to, že nevyhraješ několikrát za sebou v řadě v nějaké loterii nebo v sázení. Ale nevěřím tomu, že by si to máma nebo Monika s Ondrou dokázali takhle spočítat nebo jakkoli dlouho na Boha čekat. Čekání je znamením věrnosti a vytrvalosti ve víře. Věřící má denně a neustále čekat na Kristův návrat, být připraven, být věrný. Slovo víra má v češtině, angličtině a taky v řečtině, originálním jazyce biblických novozákonních textů, základ ve slově věrnost. Víra není jen síla přesvědčení, ja se má zato posunutím významu slov, ale hlavně přesvědčivá, pevná, vytrvalá věrnost. Souvisí s nadějí, která se upíná k budoucnosti. Dnes si uvědomuji, že Milena, Monika a Ondra nebyli upřímní, to mi Bůh sděloval. Nemyslel, že by podváděli, to ne. Dnešní význam slova upřímnost znamená pravdomluvnost. Oni pravdivě chtěli počkat. Ale ne vytrvale, neustále a za každou cenu, navzdory nepříznivým okolnostem. Je to jako v podobenství o rozsévači, kde jedni neupřímní odpadnou, protože nepochopí slovo od Boha, jiní zase, že je odradí starosti a těžkosti spojené s poslechnutím, další odvedou různé svody a pokušení. Nakonec zbudou jen ti upřímní, kteří nechali slovo spadnout do srdce, do centra, učinili ho svým středem a dali mu nejvyšší prioritu, která Bohu náleží.

Ondru a Moniku si jistě pamatuješ, chodívali jsme k nim na návštěvy, pokud jsme nešli spolu do cvičení, tedy hlavně v době, kdy jsem ještě nebydlel v Jasenicích a dojížděl jsem za Tebou. Byli k nám moc hodní a pomáhali nám jak jen mohli.

areál v Kostelci nad Orlicí, kde jsme s mámou, 
Ťapkou a Asťou stanovali hned u jezírka

Ještě se vrátím k jednomu pozoruhodnému proroctví z roku 1994 nejvýše 1995. Byli jsme na letním pobytu pastorů v Kostelci nad Orlicí. Bůh k mámě promluvil, že po letech budu navštěvovat jednu církev ve Valašském Meziřící a že budu mít s nimi spor. Bude to v době, kdy budu těžce zkoušen, abych nakonec věděl, že nejsem nic víc, než obyčejný služebník. A že to bude před dobou, než začne má veřejná služba. Pak po tom proroctví se máma rozbrečela. Nebylo totiž v tom proroctví na tu dobu, kdy budu těžce zkoušen a připravován před veřeným vystoupením a kdy budu chodit do církve ve Valašském Meziřící ani trocha zmínky o ní. Řekla totiž: "A kde budu já?" A rozbrečela se pak, že jistě umře, že má polypy, ty výrůstky a nádory v ústních dutinách a že to bude nakonec jistě zhoubné.

Její proroctví se postupně plnila a už chybí toho málo, co se nestalo, například ještě nezačala ta má veřejná služba. Narodila ses v roce 2000, ale už víc deset let předtím, před svatbou roku 1990, jsem měl vidění, že se nám jednou narodí holčička. I máma měla o Tobě vidění před svatbou, viděla, že budeme bydlet v panelovém domě s bytovým jádrem podobným bytu mých rodičů v Zubří. Uviděla Tě v koupelně s pejskem, snad jezevčíkem. To se pak stalo, bydleli jsme v takovém bytě v Jasenicích, pak na Sychrově, psy jsme taky měli, i takového černého, vzomínáš si Astridku. V roce 2001 se máma seznámila s Josefem, dopisovali si a navštěvovali se. V roce 2003 požádala o soud rozvod, k nespornému rozvodu jsem se nakonec v roce 2003 nepřipojil, tak nás v roce 2004 nás rozvedli sporem, přesto jsme se dohodli na příčinách rozvodu: pro rozdílné názory.

V roce 2003 jsem byl nucen načas bydlet u rodičů v Zubří, než nájemnice uvolnily byt v Jasenicích. Proto jsem začal navštěvovat ten sbor ve Valašském Meziříčí, přesně jak o tom prorokovala máma osm nebo devět let předtím, máma u toho nebyla. V roce 2005 jsem odbržel vidění, že Bůh zatřese sborem, uviděl jsem Boží torpédo, nasměrované na loď, jak do ní udeřilo, promáčklo železnou stěnu, ale lodi jinak neublížilo, jen s ní zatřáslo. Po několika dnech v neděli na shromáždnění nečekaně povstávali lidé, že měli nějaký vzkaz od Boha. Bylo to prakticky stále o tomtéž, nikdy jindy se to v žádném shromáždění nedělo, Bůh jednal suverénně. Vedoucí se to snažili zastavit, mít to pod kontrolou, ale nepodařilo se jim to. Povstalo odhadem postupně osm až deset lidí, já jsem byl poslední a zopakoval jsem jen, co jsem viděl v tom týdnu na domácí skupince, která byla v bytě pastora. Dávalo to smysl, ale po čase jsme na ta proroctví zapomněli. Později se totéž opakovalo na domácí skupince toho pastora, zase hodně lidí, kteří nikdy žádné vidění neměli, je viděli a jeden přes druhého něco přidávali, nebylo mi to srozumitelné až dokud jsem neměl vidění i já, kde mi Bůh řekl, že to, co udělá, bude ke společnému růstu. Uviděl jsem i řeku, přes kterou bylo potřeba přejít. Pastor se to prorokování snažil koordinovat, nebránil mu vůbec.

Na začátku léta roku 2006 mi zavolal přítel ze sboru, že se sešla skupina křesťanů, kterým něco vadí ve sboru a jestli bych se toho nechtěl účastnit. Věděl jsem, že není vše jak má být, ale odmítl jsem, jejich motivy se mi nezdály být jasné a proto ne čisté. To bylo ve čtrvtek nebo v pátek. Duch mi však po tom odmítnutí řekl, že chce, abych se toho účastnil a taky ještě k tomu, abych napsal dopis vedení sboru a to hned. Nezbylo, než poslechnout. Okamžitě jsem sedl ke klávesnici a za hodinu byl dopis hotov, jen nějaká drobná úprava se tam udělala následujícího dne. Pak jsem se týž den v pátek rozjel do Valašského Meziříčí na místo, kde se sešli i s dopisem. Připadal všem pravdivý, ale většině příliš ostrý. Později se přiznali, že se báli ho i jen podepsat. Věděl jsem však, že se má takto poslat. V neděli ráno jsme ho dva lidé odeslali elektronicky. Pak byl v tom sboru docela silný vichr, opravdu to s ním zatřáslo. Dopis hned rozeslali všem vedoucím. V několika málo dnech nám odepsali, dělali mrtvého brouka, všechno zapírali. Na další neděli bylo připraveno sborové členské shromáždění. Okamžitě chtěli všechny seznámit s dopisem, aby předešli to, že by si ho lidé přečetli v klidu a přemýšleli o něm. Zakázali mi jít na to shromáždění, přestože věděli, že jsem dopis napsal já. Řekli si, že odříznou hlavu a zbytek těla už zvládnou. Lidé se bili za pravdu jako lvi a dost to tam vřelo. Šlo v podstatě o to, že Bůh napomínal kult osobnosti. Vedoucí se považovali za krále, kteří stojí nad ostatními a vládnou. Upírali lidem právo zkoumat jejich učení a jednání podle Písma. Jeden z pastorů dokonce vykřikl, že církev není demokracie. Avšak slove církev se překláda jako obec a řecké slovo pro to je ecclesia, což je vlastně první forma demokratického zřízení, vzniklého v Athénách. V církvi, jak čteme v bibli, se hlasovalo, volilo, lidé zkoumali Písma, byla nadřazená všem. Ježíš zakázal komukoliv v církvi vládnout, jako to dělávali králové. Tito však sebe považovali za krále a sbor za království, jakési státní zřízení. Potřebovali korekci od Boha, příliš se vychýlili ze směru. Oni však měli pokřivené učení o autoritách, domnívaje se, že kdo nemlčí, je ve vzpouře a hřeší. A že Bůh za pastýři stojí, i když tito dělají zlo, že je to Boží princip, který Bůh nikdy neobchází. Z bible jsem jim dokázal, že tomu tak vůbec není a nepodařilo se jim to, co jsem napsal, vyvrátit.

dobytí Jericha

Když jsem odmítl se toho na začátku účastnit, ukázal mi Bůh ve vidění nejprve most přes řeku a pak proražení brány a hradeb do dávného města. Tento obraz se podobně později víckrát zopakoval. Až když jsem měl velmi živý sen, ve kterém jsem uviděl dávné město Jericho a krajinu kolem, pochopil jsem konečně, co mi chce Bůh říct. Vyhledal jsem si pak v mapě, že Jericho i okolí tak skutečně vypadalo, věděl jsem, že se plní proroctví, které přinesl pastor o našem sboru odněkud, že povstane ve sboru Jozue. Sám potom říkal, že je to on, dokonce se tak pojmenoval na nějaké síti. Pochopil jsme, že přechod lidí z vidění, které jsem viděl, je přechod Izraelitů, vedených Jozuem, přes řeku Jordán (kde přešli suchou nohou, když Bůh zázračně zastavil tok řeky) a probourání hradeb je jako zničení hradeb Jericha, které Bůh zázrakem strhl. Pak se mi spojila jiná předchozí proroctví, kdy mí Bůh ukazoval na berana, který má rohy jako pastýřskou hůl, kterou měl Mojžíš a po něm Jozue, beran měl ale i kůži, jakou měl i Eliáš a po něm Elíša. Mojžíšova hůl, jinak též Aronova a taky Eliášův plášť jsou symboly zásahu Ducha. Nemusí přitom jít o zázraky. Jan Křtitel byl předpovězeným Eliášem, jak to prozradil Ježíš, ale nabídl ostatním, že takový výklad proroctví mohou přijmout, ale i odmítnout. Jan křtitel žádný zázrak neudělal, avšak v moci Ducha obrátil k Bohu téměř celé Judsko. Nikomu bych nevnucoval, že mi Bůh dal Eliášův plášť nebo Mojžíšovu hůl, zní to nadneseně a tedy i bláznivě. Nic nadneseného, divného nebo nepraktického v tom však není. Někdy v roce 1993 v proroctví Milena (máma) řekla: "Dal jsem Pavlovi a některým Aronovu hůl, aby se národy divily nad tím, co se děje". Po shromáždění jsem ale mámě řekl: Já jsem to slyšel od Ducha jinak, on řekl dal jsem Pavlovi. Nikoho dalšího neřekl. Máma mi řekla, "já vím, ale já jsem se bála lidí, co by na to řekli". V tom shromáždění však tehdy byli lidé z toho sboru ve Valašském Meziříčí na výzvědách, proroctví a všechno si nahrávali a pak se jejich právě tohle nelíbilo. Ale Bůh je svrchovaný a nikoho se neptá a schválení lidí nepotřebuje. Pastor toho sboru přitom pak podivnou věc víckrát opakoval, například přišel s tím, že existuje odněkud nějaké dávné proroctví, že až se na nebi objeví Boží oko, povstane v církvi generace Jozuů. V té době a dříve se skutečně vyskytoval na nebi zvláštní úkaz, útvar, který astronomové nazvali Božím okem, jinak se to jmenuje Helix Nebula. Snad na to něco bude. Zde je toho obrázek:

Boží oko

Někdy v letech 2003 a 2004 jsem měl pro sbor Valašské Meziřící proroctví, které jsem pak předal i pastorovi. Stálo tam, že přijde vanutí Ducha od severu, které zasáhne sbor. Ostatní inklinovali k výkladu, že to bude začátek probuzení. Já však neviděl nic, co by nutně ukazovalo na příval nově věřících. Viděl jsem cestu na nadjezdu ve Valašském Meziříčí, která míří k severu. Byla modrá, což se taktéž symbol severu a byla tam i větrový siloměr v modré barvě, což je vanutí Ducha. V jiném obraze jsem zase viděl hudební nástroje a tehdy jsem to vyložil tak, že ve sboru začne něco při hře na hudební nástroje. Nebyl to přesný výklad, něco mělo začít od hudebníků. Pak jsem si všiml, že pastor dával hodně prostoru hudbě. Mluvil o tom, že mu prorokovali v Anglii, že přijde probuzení od severu. Nevím, co si o tom myslet, ale myslím si, že už nic od severu nepřijde. Už to totiž dávno přišlo, ale oni to nepoznali. Ve chvíli, kdy to přišlo, jsem to taky ještě nepoznával, až později, dodatečně, se mi otevřely pro to oči. Onu jakože vzpouru totiž začali čtyři lidé, dva manželské páry. Když u vedení nepochodili, přibírali si na pomoc postupně ostatní. Jeden pár bydlel v Mořkově, druhý v horní části Krhové. Oba páry mohly tedy pohodlně přijíždět po cestě na nadjezdu ze severu do církve. Dále z obou manželských párů byl vždy jeden hudebník, hrající ve sboru na nástroje a zpívající. V jednom muž, ve druhém žena. K petici či žádosti o nápravu se pak hlásilo více hudebníků. Vedení sboru po mém dopisu hudební skupině zakázalo veřejně hrát. Pak většinu lidí ze sboru vytěsnilo, některým zakázali vstup na shromáždění, jiným pohrozili, většina lidí se pak bála vykázané lidi třeba jen pozdravit, aby to nikdo neviděl. Nepoznali ve sboru čas Božího navštívení, jak už to tak vždy bývá. Vanutí Ducha skutečně začalo od severu, přicházelo po cestě nadjezdu a přinesli ho hudebníci. Nic tak divného a nevšedního, ale přece jen přesné vyplnění předpovědi jako znamení jeho prstu. Duch nemířil proti lidem, jak se tito domnívali, ale proti myšlenkám, špatnému myšlení, názorům, předsudkům, jak o tom psal apoštol Pavel: "Zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale od Boha mají sílu k boření hradeb. Jimi boříme výmysly i každou nadutost, která se staví proti poznání Boha. Jimi podmaňujeme každou myšlenku k poslušnosti Kristu." (2K 10,4-5) Proto byly strženy zdi Jericha, pod vedením Jozue, proto jsem viděl, jak skupina lidí prošla hradbami a stála pod vlajkou z ovčí kůže připevněné na holi, na srsnaté ovčí kůži byl červený kříž. Symboly Krista, Eliášův plášť a Mojžívova hůl. Pak jsem to vše pochopil. Přesně tito tři stáli spolu a mluvili na hoře proměnění, na Chorébu. Ale Ježíš pak, když vidění přestalo, apoštolům Petrovi, Jakubovi a Janovi o tom zakázal mluvit až do doby vzkříšení, měli by je pak ostatní totiž za blázny.

Ježíš Mojžíš a Eliáš s apoštoly na hoře

Nyní se vrátím několik let zpět, abych zpět sledoval linii s lodí v Praze, kam chodím do církve. V roce 2004, těsně před Silvestrem a začátkem roku 2005 jsem se chystal na Silvestrovský pobyt křesťanů na chatě církve Bratrské ve Velké lhotě. Bylo to určeno pro mladé, ale protože jsem byl sám po rozvodu, byl jsem taky pozván.

Modlitebna ve Velké Lhotě nedaleko přehrady Bystřička

Když jsem se tam chystal, Bůh ke mně promluvil ve vidění, ukázal mi loď a řekl mi něco v tom smyslu, že ti lidé, co čekám že přijdou, tak že je právě čas jejich příchodu. Těšil jsem se proto, co na té chatě bude. Začal jsem rovněž počítat. Bylo mi jasné, že ony dva měsíce v předpovědích dvou sester neznamenaly skutečné dva měsíce, taky však ne dva roky. Mohl jsem uplatnit převodní princip, který je znám například z Danielova proroctví. Daniel předpověděl na rok přesně smrt mesiáše, Ježíse Krista. Dostal údaje v týdnech, ale jeden každý den týdnu znamenal rok. Píše se o tom v posledních verších deváté kapitoly. Velmi přesné proroctví, za 483 let byl Kristus skutečně zabit, jak tam stojí. Když mi Bůh řekl, že se je právě ten čas na přelomu let 2004 a 2005 a proroctví o dvou měsích bylo v listopadu roku 1996, musel jsem převádět a pak měnit, po vzoru například Daniele. Zpráva či časový údaj byl totiž, jak jsem se správně domníval, úmyslně zakódován a držen v tajnosti, kvůli nevěrným lidem, tedy aby se čekáním ukázalo, kdo je věrný a kdo není, kdo Bohu věří a kdo mu nevěří. Nejprve bylo potřeba převést měsíce na týdny. Dva měsíce vedle sebe trvají v průměru osm až devět týdnů, přesně 59 až 62 dní. Událost se tedy musela stát v tom rozmezí. Pak se musel zaměnit týden za rok. Docela jednoduché počty, ale je v tom Boží vznešenost, podobně jako v Danielově předpovědi. Tedy rok 2004 byl osmým týdnem a rok 2005 byl devátým týdnem na konci druhého měsíce. Přesně to sedělo. Na chatě se dělo něco, co jsem pochopil až později, po mnoha letech. Seznámil jsem se tam s jedním bratrem a taky s jednou sestrou. Ti si taky pěkně mezi sebou přáli na Silvestra, jí to přání tak dojalo, že se rozplakala. Po několika letech jí vyhledal a začal se o ní ucházet. Stali se manželi a myslím si, že i oni mohli být těmi lidmi, na které jsem čekal. 


Jenže ti skuteční lidé, na které jsem čekal a kteří měli být na lodi taky přišli v tu dobu. Jenže nepřišli za mnou nebo na Vsetín, jak jsem si představoval, ale přišli z Brna do Prahy. Bylo to několik rodin, manželské páry a snad několik dalších lidí. Moc podrobností ještě zatím nevím. Událo se to, jak doposud vím, takto: Pastor jednoho sboru v Brně, jmenuje se Jirka, se rozhodl, že začne budovat cirkev jinak a v jiném městě. Oznámil lidem ve sboru, že se stěhuje do Prahy, aby tam založil novou církev. To bylo v roce 2004. Když to slyšel jiný bratr, jménem Daniel, který je teď pastorem na lodi a vyměnili si to s Jirkou, vzpomněl si na vidění z roku 1992, kdy viděl několik rodin, jak se rozhodli, že se společně přestěhují z jednoho města do druhého. Nebyl tehdy ještě ženatý, když to vidění viděl, ale když o tom Jirka mluvil, hned chtěl jít s ním. Přidali se i další rodiny. V Praze to měli zpočátku nejednoduché, scházeli se v nějaké kapli. Později někteří z nich vlastnili motokárovou halu v Jinonicích ve Waltrovce, která stojí náhodou docela malý kousek od místa, kde bydlím. Tam začali mít celebretions od roku 2006, kdy jsem se o nich dozvěděl, ale nevěděl jsem, že to jsou oni, ti upřímní lidé, na které jsem celá léta čekal Později se měla továrna bourat a přestavovat, museli si hledat jiné místo. Někdo jim poradil, aby si koupili loď. Některým se to zdálo být dobrý nápad, v roce 2009 koupili loď, původně z Hamburku, opravili ji a přestavěli. V roce 2012 byla slavnostně otevřená. Jirka pak letos v kázání vyprávěl, že v roce 2004 uslyšel od Boha podivnou větu, které vůbec nerozuměl, ale raději si ji zapsal: "Musíš přívést loď do přístavu!" V Brně lodě a přístavy nemají. Teprve po několika letech skutečně přivedl loď do přístavu v Holešovicích. 

Přístav Holešovice, kde loď zatím kotví

V roce 2008, na konci léta jsem měl vidění od Boha. Stál jsem na Karlově mostě, někde uprostřed. Přede mnou stála postava, která měla na hlavě magisterský baret. V tu dobu jsem tam studoval a přecházel po Karlově mostě na Malostranské náměstí na přednášky. Ten baret té postavy se však náhle změnil na loď. Pak se ukázalo, že ta postava měla nohy v nějakém květníku, ukázalo se, že to jsou červené kořeny. Bůh mi tím říkal, že mi odkrývá tajné věci. Pak mě v tom vidění někdo vedl na kraj mostu, směrem k bráně, kde je Novotného lávka. Ukázal mi na tu budovu, kde je i restaurace a pak to vidění skončilo. Tomu vidění jsem vůbec nerozuměl a zkoušel hledat rozumy i u ostatních lidí, kteří si to možná přečtou, alespoň někteří z nich, jestli by Ti to nevadilo. Nemohl jsem tomu tehdy rozumět, pochopil jsem to až delší dobu potom, co se to stalo. V následujícím roce církev ICF koupila loď. Taky začali pořádat bohoslužby v Novotného lávce. Jeden televizní pořad je tam i natočil v roce 2009. Po nějaké době, když už koupili loď, mi to všechno došlo. Bylo to přesně jako v tom vidění, koupili loď a pak se scházeli v té Novotného lávce, přesně jako v tom vidění, které odkrývalo skryté věci. To může vidět dopředu jenom Bůh. V této zemi neexistuje jiná cirkev, která by byla na lodi a taky která by se scházela v tom baru u Karlova mostu. Muselo to být na Vltavě, u mostu, který dobře znám a byl to skutečný důvod, proč mě Bůh posílal do Prahy, ne kvůli studiu, jak jsem se mohl domnívat, taky všechno, tedy studium, most, Vltava, loď i bar u mostu se točili kolem toho jednoho. Po několika letech, když jsem na to přišel, jsem si řekl, že by právě oni měli být těmi lidmi, na které čekám. Bůh přece neřekl, že brzy nebo za dva symbolické měsíce přijdou lidé na Vsetín nebo za mnou. Řekl jen, že přijdou a že to začne. Neřekl taky, co začne. Mluvil však taky vždy o lodi. Abych se ujistil, že jsem si vše vyložil správně, zeptal jsem se jich ještě, jestli přišli do Prahy v letech 2004 až 2005. Odpověděli, že ano. Tedy odpovídal i čas, v Praze se scházeli na lodi, předtím v Novotného lávce, skutečně přišli odněkud někam a něco začali. Začali stavět novou církev na lodi.

     
Novotného lávka, pohled z Karlova mostu

Protože mě Bůh nechal připravit skoro o všechno, aby mě vyzkoušel, tedy o majetek, lidé mě opouštěli a zrazovali, a pak mi dále ukázal víc z mého povolání a přikázal se na to intenzivnvě připravovat, musel se postarat i o mou obživu a bydlení. I to obojí zázrakem a divným řízením udělal. Vybral byt na optimálním místě. Nerozuměli jsme tomu zprvu. Mysleli jsme si nejprve, že Bůh chce, aby bratr koupil a provozoval se ženou v Praze penzion, tedy když Bůh ukazoval před asi devíti lety na ubytování v Praze. Pak když se konečně ten byt nabízel, ukazoval Bůh na metro, vlak a letiště a řekl, že by bylo škoda nevyužít to místo. Ten byt je nádherně situován u centra a blízko metra, odkud vede i rozbočka do dvou směrů na letiště, což bych měl pro svou práci taky brzy potřebovat. Než jsme jeli kdysi kvůli tomu do Prahy, dal mi v noci nebo ráno vidění, bylo to pět znamení. Pak v ten den po přijezdu do Prahy se všech těch pět znamení před našima očima přesně vyplnilo. Byli jsme v pravý čas na pravém místě. Proto byt koupil. Vloni mi Bůh ukázal, že myslel i na Tebe, když byt situoval a nechal navrhout i postavit, připravil Ti v něm pokoj, na čemž jsem měl tu čest a radost se taky podílet. Více jsem Ti o tom psal už dříve a snímek z Tvého pokojíku Ti zde vyvěsím taky brzy.

Holy Trinity Brompton v Londýně

Nyní mi Bůh ukázal další úkoly, které mě čekají v Praze, ale i jinde v této zemi. Nebude to něco, co by mohlo ujít pozornosti jakéhokoliv člověka. Vzpomínám si na jedno pozoruhodné vidění, které dal Bůh mně a mámě v roce 1994. Na druhý den přišel Duch svatý do shromáždění, na konci shromáždění jsem zvolal "a teď přijde Duch!" a než jsem to stačil doříct, spadl jsem na zem a několik lidí kolem mne taky. Pak jsem vkládal na lidi ruce, ti se třásli, smáli a padali. Po několika dnech jsme se dozvěděli, že tento fenomén se objevuje všude v cirkvích po celém světě a přezdívali ho Totonto blessing (torontské požehnání), podle jednoho sboru v Kanadě. My jsme s mámou vyhledali v roce 1996 v Londýně farnost a sbor Holy Trinity Brompton, odkud vyšly slavné Alfa kurzy, které zaplavily svět. I v tomto sboru takto Duch vanul a šířilo se to dál. To jsem ale odbočil. Po dalších deseti letech, v roce 2004, jsem viděl to vidění z roku 1994 znovu, trochu jinak, něco pozměněné, a týkalo se to mé nové budoucí rodiny, kterou založím a kam už samozřejmě patříš. Máš totiž Kristýnko dvě rodiny. Měl jsem tehdy nedlouho po rozvodu, když mi Bůh to vidění ukázal. A nyní po dalších deseti letech, tedy v roce 2014 mi to vidění připomněl Bůh znovu a odkryl mi, co v tom před dvaceti lety řekl zakódovaně a co už se týká i mého povolání. Tehdy v roce 1994 jsem byl jako rytíř před hradem vsazen na koně do čela rytířské výpravy a Bůh mi řekl: "Buď připraven!" Neřekl však, když máma byla taky u toho a měla k tomu taky vidění: Buďte připraveni! A že následujícího dne přišel Duch svatý, pochopil jsem, proč ho tehdy Bůh vyléval na církev a co se chystá udělat. Lidé tehdy z toho byli hodně zmatení a nerozuměli tomu, velmi se o to přeli a mnozí to hnutí odsuzovali. Přišlo však z nebe, shůry, nečekaně. A mělo svůj smysl a účel. Bůh na sebe upozornil, oznámil, že se něco chystá. Má to víc dopadů jak v církvi, tak ve světě, ale to by bylo na delší vyprávění a domnívám se, že je to zatím tajné. A Alfa kurzy, kdybys měla možnost je navštěvovat, jsou super. Ty k tomu neodmyslitelně patří. Byl jsem se na ně vloni podívat v Rožnově u katolíků. Nás tehdy v Londýně s mámou provedli v roce 1996 kostelem a farností v Bromptonu, kterou měli v podsálí, a začali mi jako nejspíš prvnímu v zemi posílat noviny Alfa News plné zajímavých zpráv.

Možná nyní všemu nebudeš rozumět Kristýnko, ale já to píšu i tak trochu pro sebe a taky pro Tebe i do budoucnosti, až budeš vědět o všem víc a bude vše víc zřejmé.

zdráví a líbá Tě
Tvůj táta

P.S. Mám u sebe pečetní šňůru, trikoloru, která zůstala po děděčkovi když překládal. Je to větší motouz než bývá obvyklé. Vzal jsem si ji pro mámu, kdyby se jí hodila. Zkus se jí prosím zeptat jestli by to chtěla...