Přání k 16. narozeninám

Milá Kristýnko,

přeji Ti ještě jednou, jak jsem Ti dnes slíbil, vše nejlepší k Tvým narozeninám, abys byla v životě šťastná, abys v životě potkala lidi, kteří Ti budou oporou a pomocí a naopak, aby to byli lidé dobří, kteří by Tě nikdy nezradili ale ani úmyslně Ti nikdy neublížili (vyjma typického škádlení při námluvách :-) ), taky aby stáli vždy nablízku, kdyby Ti bylo těžko, úzko, kdybys měla nedostatek, trápení, nejistoty atd.

Jsem toho názoru, že není na světě žádná taková bytost jakou je Ježíš, který je nejenom Bůh, ale byl i jedním z nás a zkusil všechno trápení jako my ostatní smrtelníci, takže nám i Tobě rozumí. V něm můžeš najít přítele a naplnění své duše. On ztratil vše, aby nás získal, když se Ti podaří totéž, budeš opravdu šťastná a zachráněná. Přiznám se, že snad nic na světě by mi neudělalo větší radost. 

Vzpomínám si na radost, když uvěřila v Ježíše sestra Lenka, v roce 1988 a taky si vzpomínám na obrovskou radost, když asi dva roky poté mi máma (babička) napsala na vojnu, že našla Pána, tedy prožila totéž. Pro ně je to taky ta nejcennější zkušenost, kterou v životě zakusily. Pak uvěřil bratr Ivo, ale jak to bylo s ním přesně, nevím, on je takový záhadný a řekl bych, že nepevný. Takové nahoru dolů, ale Bůh má s každým trpělivost a dovede navodit okolnosti, které člověka přimějí k pokání a návratu, případně se setká s příkladem člověka, kterého zatouží napodobovat, nadšení bývá totiž nakažlivé, jak známo. Když mě Bůh povolal k určitému úkolu, nelehkému a s poměrně značným dosahem, prosil jsem ho jen o jedno. Aby mi daroval všechny nejbližší v rodině, tedy aby byli zachráněni. Neřekl mi, že to udělá, tedy neslíbil mi to, ale z jeho mlčení jsem pocítil, že mou modlitbu tehdy vyslyšel. Později, velice těsně před smrtí, uvěřil i můj táta, jak Ti pak popíšu, jak k tomu došlo, i když se možná budu opakovat. Vlastně Ti i odkryji, co dalšího se má stát, právě ve Vaší rodině.

Bylo to někdy v roce 2007, když jsem viděl symboly pohřbu, smutečního oblečení atd. Spatřil jsem taky ve vidění svého bratrance, Radima z Frenštátu (chodili jsme k nim na návštěvu za jeho synem Kubíkem, jestli si vzpomeneš, pak se mu narodil ještě bráška a sestřička, abys věděla, Lukáš a Eli, byli v létě na svatbě). Tak toho Radima jsem viděl, jak zvedá rakev z pravé strany vzadu a vkládá si ji na rameno. V tomtéž vidění jsem uviděl i Pavla, mámina bratra, jak i on je u rakve. Ale kdy to bude a kdo zemře, mi Bůh neukázal. 

Pár měsíců poté bylo zjištěno, že je dědeček (můj táta) velmi vážně nemocný a navíc zanedbal ještě vyšetření a přišel na operaci hodně pozdě. Přesto k operaci došlo. Ještě než byl operován, měl jsem další vidění, co se má stát. Uviděl jsem hřbitov v Zubří a namísto náhrobního kamene na jednom hrobu něco jako kreditní kartu. Byla mramorová, podobně jako bývají náhrobní kameny, ale plochá a se zaoblenými rohy, jak to bankovní karty mívají. Na kartě bylo vyznačeno číslo narození za hvězdičkou, jak to bývá, ale čitelné bylo jen první číslo, další už byla něčím překrytá, měla zůstat tajemstvím. Tedy první číslo udávalo datum dne, jak jsem pochopil. Bylo to číslo 15 a to neodpovídalo datu narození táty, on se narodil 21. března. Pochopil jsem, že se údaj týká druhého narození (tedy narození z Ducha), ke kterému mělo dojít. V bibli, v evangeliu Jana ve třetí kapitole mluví Ježíš o tom, že se člověk musí znovu narodit (a to z Božího Ducha) aby tak vstoupil do Božího království. Došlo mi tedy, že táta dostane nějaký čas navíc zdarma pro to, aby se mohl znovu narodit. To se později skutečně stalo. Pak někdy v září 2007 se dostal na operaci v Brně na fakultní nemocnici. Lékař, který ho operoval, pochopil, že se k záchraně nedá nic udělat, že by zemřel, a tak dědečka zpátky jen zašili, bylo pozdě. Po operaci však dostal nějaké nevhodné léky a přihodil se mu proto infarkt nebo něco podobného, museli ho oživovat. V tu chvíli odešel z těla a byl nesen do pekla. Spatřil ohnivé jezero a lidé strašlivě naříkající. Některé z nich poznal i pak jmenoval, jednoho člověka však jmenovat nechtěl a nikdo to z něho nedostal, ani babička ne. Děda byl po tom zážitku, kdy se lékařům podařilo vrátit ho k životu, úplně jak přejetý, celý bledý, třásl se a dva dny s ním nebyla vůbec řeč. V tom podsvětí se ho však plameny nedotkly, přišla však k němu postava, zahalena kapucí, snad nějaký anděl, ale Řekové by ho nazvali Cháronem, převozníkem do říše smrti, a ten mu řekl, že se musí vrátit zpět na zem, kde musí splnit ještě jeden úkol. 

Děda chtěl strašně žít, modlil se, užíval různé léky, měl stále bibli u sebe a tvrdil, že až se uzdraví, změní život a půjde na misii někam do Afriky. Pochopil jsem, že mu byl darován kredit, tedy byl mu dán čas k tomu, aby dělal pokání a znovu se narodil. Trvalo to několik měsíců, stále Bohu vzdoroval, i když se modlil. Babička se o něj starala a hodně často mu byla nablízku Lenka. Pak přišel 14. a 15. leden, kdy, jak mi vyprávěla babička, se s tátou něco přihodilo. Vydal se cele Bohu a najednou byl smířen i s tím, že nastane čas jeho odchodu. Věděli jsme totiž už kolem vánoc, že se Velikonoc zcela jistě nedožije. Ležel pak s roztaženýma rukama jako Ježíš na kříži a byl prý šťastný, jak mi popisovala máma. V den mých narozenin, právě toho 15.ledna, mi volal a přál mi k narozeninám úplně jako jiný člověk, poznal jsem hned, že se s ním něco stalo a pak jsem si vzpomněl i na to vidění o tom náhrobku z kreditní karty s datem narození v patnáctý den, kde jinak byl měsíc i rok utajen. Dva týdny nato, 28. ledna odešel k Pánu, tedy dostal od Boha darem čtyři měsíce a na konci té lhůty se mu cele vydal. A tak mi Bůh vlastně splnil mé přání, vyslyšel mou modlitbu, aby všichni mí blízcí přišli k němu. Vlastně, když se nad tím tak zamýšlím, nečeká se ještě na Tebe? Vlastně Ti prozrazuji, co Tě ještě čeká a nemine.

Čas dědečkova odchodu byl taky zvláštní. Několik málo dní před jeho skonem jsem měl další vidění. Spatřil jsem v něm ozdobnými hnědými kamínky vysypanou cestičku, která se klikatila. Když jsem po ní v tom vidění šel, spatřil jsem u té cesty náhrobní kámen, zaoblený a tam jsem se zastavil. Věděl jsem tak, že táta velmi brzy zemře a stalo se to asi za tři nebo čtyři dny. Sešli jsme se všechny jeho děti u rodičů. Já spal v obýváku, abychom se vešli. Ráno mě vzbudila Lenka, že táta odchází. Bůh totiž vzbudil babičku, která vzbudila někoho dalšího až vzbudili i mne. Sešli jsem se u jeho postele. Táta už nemohl mluvit. Vytekla mu slza. V poslední chvíli se zadíval, když už nám všem věnoval pohledem pozornost, na mne a když nemluvil, ukázal mi to očima, které stočil směrem k mámě. Tím mi řekl: "Postarej se o mámu!" Pak hned vypustil duši, viděl jsem to poprvé a bylo to tak přirozené. Když přijel lékař, byl zmaten, protože jeho posmrtná ztuhlost vůbec neodpovídala době, kterou jsme uváděli. Domnívám se proto, že zemřel dřív, ale Bůh mu ještě dovolil se vrátit do těla a rozloučit se s námi, bylo to hodně důležité. Proto mámu vzbudil. Poslední dva dny totiž, tedy celý víkend, byl pod utišujícími injekcemi a nebyl při vědomí, neexistovala tedy už žádná přirozená možnost se s ním rozloučit. Sice jsem poznal, že nás slyší a že nám rozumí, usmál se totiž téměř neznatelně radostí, když jsem vyprávěl o viděních a o tom, že dostal čas na smíření. Těšil se už nejspíš do nebe, ale nedokázal přijít k sobě tak, aby otevřel oči. Zajímavé bylo, jak to celé nesla máma. Večer před smrtí nějak věděla, že mu má vyžehlit košili, do rakve. Byla docela klidná, nesla to dobře. Mělo to tak být a byl to Bohem připravený čas.

Po několika dnech byl pohřeb a když jsem přišel k rakvi, měl jsem ji nést s Ivem v předu, jako dva synové, vzadu se toho chopili bratranci. Mám víc než deset bratranců, ale na té straně za mnou se jí chopil právě Radim, jak jsem to viděl o rok dřív ve vidění. V tu chvíli se mi to vidění vybavilo a já hned věděl, že to je znamení, že se vyplní i druhá část toho vidění, kde jsem viděl Pavla, mámina bratra...

Aby Bůh zachránil všechny ty úplně nejbližší, muselo dojít i na babičku (Tvoji prababičku), tátovu mámu. Přežila svého syna, což je pro rodiče strašné. Jedno léto jsme se vydali na borůvky do lesů nedaleko babiččina domku. Byl jsem tam s mámou, taky strýc Karel s tetou Maruškou, jestli si je pamatuješ, bydlí ve stejném domě jako babička, ve vedlejším vchodě. Když se stmívalo, vraceli jsme se k autu. Avšak mně se podařilo vytrousit klíče a nedařilo se mi je v tu krátkou dobu před setměním najít. Zavolali jsem tetu, která bydlela s babičkou, aby nás zavezla domů. Já se však s nimi vrátil, abych u prababičky přespal, že ráno půjdu na ono místo a klíče najdu. Tak se i stalo. Pak jsem se vrátil zpět za babičkou, když teta se strýcem byli pryč, byl čas si popovídat. Vyprávěl jsem jí o všem možném, jak mě Bůh povolal a k čemu, jak mě poslední rok překvapil zvláštním způsobem poslání, jak jsem se dozvěděl, že mi daroval určitý talent a vlastně jsem si na to i vzpomněl, protože ten talent jsem vždy měl, lidé mi to taky říkali, jen jsem si to moc neuvědomoval, nevěřil jsem tomu. Věděl jsem, že babičce už nezbývá moc času, měla přes devadesát let a kdykoliv mohla odejít. Několik měsíců na to upadla, zlomila si krček a musela na operaci. Ta dopadla sice dobře, ale babička podlehla následně infekci, způsobené nedostatečnou sterilitou prostředí. Nebyl čas se s ní rozloučit, protože byla pak už v bezvědomí. Ona však, když předtím vydala život Pánu a patřila mu, zatoužila v duchu se se mnou rozloučit, protože se to promeškalo. Nebo to tak chtěl Bůh, já nevím. Ale jedno ráno, když jsem věděl, že už nevnímá a umírá, mě brzy ráno probudil její hlas. Byl to sen a ona mi v něm říkala asi toto (takovým svým jazykem): "Tak cos to řék'? Buď za to fakt pevný!" A tím mi vlastně řekla, když to přeložím, toto: Cos mi to vyprávěl tehdy, když jsme seděli o samotě u mne? O tom, k čemu jsi povolaný. Musíš zůstat pevný a vytrvalý, nesmíš to vzdát, zastavit se, abys svůj úkol splnil. Tím mi předpověděla, že to budu mít těžké. Já se probudil a podíval se na hodiny. Ukazovaly pár minut po šesté. Hned jsem věděl, že ten čas je důležitý a že to bude čas jejího odchodu následujícího dne. Věděl jsem, že právě neumřela, i když i takhle by to Bůh mohl udělat, ale pak, kdybych to někomu vyprávěl, mohl by si to někdo vysvětlovat jako spiritismus, že ke mně nemluvil Bůh (jakoby ona), ale démoni. Pak skutečně zemřela babička následujícího rána pár minut po šesté. Bůh nebo i ona považovali za důležité se rozloučit. Taky však mi připomenout důležitost mého poslání. Nevyprávěl jsem o tom nikomu z rodiny, ale když babička byla v tak vysokém věku, věděl jsem navíc, že je rozumná a nikomu dalšímu to neřekne, nechá si to pro sebe a to tajemství si vezme do hrobu. A skutečně. 

Bůh se vlastně smiloval, dal život všem mým blízkým, aby mi něco dal za břemeno, které mám nést, navíc mi ještě zázračným způsobem dal možnost se s oběma takto rozloučit. Je tak dobrý!

Zvláštní je, když Bůh někomu řekne, že jeho blízké zachrání. V Písmu se píše v Novém zákoně, v knize skutků, vícekrát věta: "Spasen budeš ty i tvůj dům!" V Božím plánu je zachraňovat celé rodiny. Přesto většinou Bůh záchranu blízkých skrývá jako tajemství. Když se věřící žena rozhoduje, zda zůstat s nevěřícím manželem nebo se rozvést, radí apoštol Pavel v listu Korintským, aby se raději rozvedla a nesvářila se sporem, když argumentuje slovy: "víš snad, že ho získáš pro Krista?" Většinou to totiž lidé neví, zda své blízké získají, je to hluboké tajemství. Stala se mi však v životě další zvláštní věc. Když jsem prosil za rodinu jedné dívky, Bůh mi ve vidění ukázal, že zachrání její rodiče a pak taky že zachrání její dva sourozence. Věděl jsem, že ta dívka má sestry, ale nevěděl jsem, kolik. Když mi řekla, že má (jen) dvě, tak jsem věděl, že je zachrání všechny, což jsem jí hned prozradil. Takové tajemství Bůh zjevuje jen zřídka a myslím si, že skutečně měl v plánu zachránit všechny, kteří se mnou budou nebo jsou nějak svázáni, bez výjimky, i s Tebou. Myslím, že jsme k tomu oba přistoupili jako skuteční obchodníci, tedy Bůh i já. Já nabízel cokoliv, co bude potřeba udělat, vydržet a vytrpět, a žádal jsem za to životy všech blízkých. Docela slušný obchod jsem udělal, ne? Tedy ať víš, co stejně jednou, dřív nebo později, nevyhnutelně přijde. Pak se jednou k tomuto mému psaní třeba vrátíš, budeš víc chápat a Bohu poděkuješ. A uvidíš v tom jeho moudrost a věrnost.

Ale abys to špatně nepochopila, tak stejně Bůh dávno před stvořením světa věděl, kdo bude ochoten se mu vydat a sloužit mu, potom pak ty lidi dal k sobě, pospojoval je do rodin. Tedy zas takový obchod to nebyl, když se na to podívám věčnýma očima. Ale časné oči v tom obchod jistě vidí. Je to jako když někdo začal v minulosti s Bohem smlouvat a On na to přistupoval. Například jak Abrahám smlouval s Bohem kvůli ničení měst Sodomy a Gomory, kde mu Bůh slíbil, že když nalezne deset spravedlivých, tak je nezničí. Tím si chtěl Abrahám pojistit, že ke zkáze nedojde. Ovšem nepočítal s tím, že kromě Lota tam fakt nikdo další spravedlivý není, Bůh Lotovi ale daroval jeho rodinu, ženu s oběma dcerami. Jeho žena však na útěku odmítla s ním pokračovat a zahleděla se zpět, zahynula pak, změnila se v solný sloup. To mi velmi připomnělo Milenu, Tvou mámu, i to se totiž stává, takové smutné věci se občas přihodí ve věřících rodinách.

Abys ale věděla všechno, co se přihodilo, budu Ti vyprávět ještě o Tvé prababičce, matce matky Tvé matky, tedy Tvé mitochondriální prababičce. Pocházela z Ukrajiny, což asi víš. Byla sirotkem a vyrůstala v dětském domově. Takové věci se ve stalinistické zemi děly běžně, že děti zůstaly po odstraněných nepohodlných rodičích. Nevím o tom víc, ale Ty se můžeš dozvědět, co nevíš. Avšak když babička byla krátce před smrtí, onemocněla, mrtvicí snad. Špatně se pohybovala a později ani nemohla mluvit. Jednoho dne jsme jí s mámou dali bibli a pak jsem si s ní povídal a modlil se s ní, aby přijala Ježíše jako svého spasitele, prosila za odpuštění hříchů, když slyšela, že Ježíš jako syn Boha zemřel za hříchy na jejím místě, aby mohla být smířena s Bohem. Modlil jsem se, aby byla i uzdravena, k čemuž nedošlo, Bůh to nechtěl. Dostala se pak do nemocnice, kde se moc nemohla hýbat. Ale i to Bůh vedl. Na pokoji byla s další sestrou v Kristu (jak se věřící mezi sebou nazývají, všichni jako sourozenci, děti Boha otce). Ta ji velmi povzbuzovala a povídala jí, co bylo potřeba. Když jsem ji navštívil, měla potřebu mi něco říct. Plakala, protože to říct nemohla, co chtěla. Najednou jí však Bůh zázrakem rozvázal na chvíli jazyk a ona mi lámaně řekla: "Roste víra v Ježíše!" Měla radost, že to řekla, já taky, z té zprávy. Spolubydlící pak vyprávěla, že se s ní modlí a podobné věci, které si už nepamatuji. Pak už si vzpomínám, že později ležela v nemocnici znovu. Už se moc nehýbala. Mluvit dávno nemohla. Byla zcela odkázána na pomoc druhých. Modlili jsme se s ní, já i máma společně. Opakoval jsem jí to, co jsem věděl, že to bude dobré, že to dobře dopadne. Myslel jsem si, že by to mohlo znamenat, že jí Bůh uzdraví, ale dnes vím, že ona myslela na něco jiného a za to se i modlila. Měla totiž strach o své děti a taky vnoučata, aby byla zachráněna. Proto byla ráda, když jsem s ní byl naposledy, že jsem ji zopakoval ten Boží slib, "že to dobře dopadne!". A když jsem se s ní loučil, ačkoliv byla slabá a měla špatnou motoriku, jakoby zázrakem nabyla sílu a stiskla mi velmi na rozloučenou ruku. Věděl jsem dobře, co mi tím říká, zachytil jsem tu zprávu a porozuměl jí. Kladla mi na srdce a předávala své břemeno o blízké, za které se modlila. Jakoby mi tím řekla, teď je to na Tobě, já už nemohu mluvit a nezbývá mi čas, budeš mými ústy a všem jim to řekneš, že jsem uvěřila, aby udělali totéž, pokání atd. Věděl jsem, že mi tím stiskem řekla, že mi věří. Měla v tom stisku sílu. Stejně tak ale toto předávám já, Kristýnko, Tobě. Už s tou rodinou nejsem, přestože jsem některé bratrance a sourozence po rozvodu potkal a vždy mě radostně a rádi zdravili, stejně i tety. Jakoby se tím rozvodem vůbec nic nestalo. Ale už nemám tu příležitost, kterou jistě budeš mít Ty, tedy osobní kontakt s nimi. Proto nyní předávám tuto štafetu a odkaz prababičky Tobě...

A když už jsem u toho babičkovského "řádění", tedy když jsem je téměř všechny vytáhl na světlo, tak zmíním ještě svou nejoblíbenější babičku, matku mé matky, která po celý svůj život sloužila Bohu a stále se modlila, bez zastavení, za všechny děti a vnoučata, jak jsem to na vlastní uši slýchával mnohokrát, když jsem byl s ní. Tedy úplně od malička nebyla tak super věrná v modlitbách, ale jednou v mládí ji v noci napomenul anděl. Řekl jí: "Anežko, Anežko, už třináctkrát jsi se nepomodlila!". Pak, když to babička vyprávěla, vždy se ještě po letech rozplakala a povídala, jak moc bylo pole, dobytka, práce, že vždy usínala unavená a že se to téměř nedalo zvládnout. Přitom jí opravdu mrzelo, že to nezvládla. Takové slzy pokání. Ale Bůh potřeboval takovou zdatnou a věrnou modlitebnici, která buší na nebeskou bránu dennodenně, bez přestání. Vzala si dědečka jako vdovce se třemi dcerami, byl o 18 let starší. Měli nádherné manželství, super harmonické, nevzpomínám si, že by se hádali, ačkoliv na stará kolena se žárlivě škádlili, jak jsem si všiml, ale pouto bylo silné. Vzpomínám si, jak se spolu vždy večer modlívali, jako jeden člověk. Ale v kostele sedívali každý jinde, totiž v Zubří byl takový zvyk, že ženy sedávaly dole a muži nahoře na balkónech. Lidé mívali v kostele svá místa. Já sedával s babičkou dole. Ona byla vynikající zpěvačka, známá svým hlasem. Ale prý ho ztratila po jedné operaci. Měla pozoruhodné chvění hlasu a dobře trefovala tóny. Měla v životě hodně smůly, bych řekl. Už v dětství, několikrát vyhořeli a stěhovali se. Zemřel jí mladší bratr, co vím. Jedna z dcer po vdově, kterých se ujala, byla nemocná s hlavou, po zápalu mozkových blan, tak s ní byl dost kříž. Další dcery už vcházely do puberty, tak ji jako mladou mámu moc nebraly. Měla pak s dědečkem pět dětí, tři syny a dvě dcery. Nejstarší měl zahynout na zápal plic, další syn měl zahynout po pádu z žebříku, ale Bůh se smiloval. Nejmladšího syna přejela motorka a měli mu uřezat nohu, babička to však vyběhala a nohu mu zachránila. Moje máma se narodila se srdeční vadou, do pěti let žila v sanatoriu, chtěli si ji adoptovat lékař se ženou, ale babička to nedovolila. Mamince předpovídali krátký život, že by neměla rodit děti. Bůh však udělal zázrak a babička žije dodnes, srdce má zdravé. Nejhůř bylo s dědečkem. Byl vedoucím stavby a zřítilo se mu lešení na hlavu. Měl zemřít, zůstal s poškozeným mozkem. Byl moc hodný člověk, všichni pak říkali, že mám jeho povahu. Trpěl bolestmi hlavy. Máma si vzpomíná, jak lehával v bolestech a říkal jí často: "Andulko, podej mi Sedolor", což byly léky na tišení bolesti. Přesto byl, i když na invalidním důchodu, činný až do smrti, vypomáhal na stavbách a pečoval o hospodářství, zvířata. Vzpomínám si, že už jako invalidní důchodce vedl stavbu (asi jako brigádník) smuteční obřadní síně, tedy že měl důvěru a sílu pokračovat, byť měl navíc invalidní příplatek. Vzpomínám si, že vstával vždy ve čtyři hodiny ráno, aby sekl trávu v době, kdy je rosa, pro zvířata. Babička dělávala dvojí práci, aby uživili děti, a po nocích šila. Téměř vůbec nespala, jak mi to její děti popisovaly. Sílu čerpala z Boha. Dnes, v době strojů, lidé nevědí, co je bída nebo práce. Máme daleko snazší život.

tento obraz měla babička ve svém pokojíku nad postelí, kde jsem spával...

Když mi bylo dvacet let, smířil jsem se s Bohem, přijal jsem odpuštění když mi Bůh otevřel oči a já viděl, že Kristus zemřel i za mne. Pak jsem byl nadšený pro Boha a povídal si o tom hodně s babičkou, kterou jsem často navštěvoval. Byl jsem prý její nejoblíbenější vnouče, všichni říkali. Opravdu jsme se měli rádi, na stáří se ke mně nastěhovala, aby u mne dožila, ale máma tomu nebyla moc ráda, babička se tedy vrátila do domku. Bývala na stáří hodně nemocná s klouby. Bylo to neléčitelné, snad artritida. Nemohla už chodit a tolik si přála se dostat do kostela. Asi dvakrát jsem se s babičkou modlil a Bůh ji vždy zázrakem pomohl, zdraví zlepšil. Vlastně po takové modlitbě prohlásila, že je zdravá a že já jsem pan doktor. Pak jednou pozvala ženy z kostela, když jsem měl přijít. Věděl jsem, že čekají modlitby, ale když si o to neřekly samy, tedy nestály o to příliš, jak se mi to zdálo, odešel jsem.

Jednou, bylo to snad v roce 1996, řekl Bůh Tvé mámě, ať na mne bere ohled, protože za čtrnáct dní se v mé rodině stane něco, z čeho budeme všichni smutní. Pak najednou musela jít babička na operaci, přesně za těch čtrnáct dní. Před operací jsem jí byl navštívit. Byla radostná, snažila se zachraňovat spolubydlící na pokoji, když jim mluvila o Ježíši a jak je smířena s tím, že se možná z operace neprobere. Viděl jsem její odhodlanost. Byli u toho i mí rodiče. Když jsme se s ní však loučili a ona nás vyprovázela až ke dveřím oddělení, když na ni nikdo neviděl než já, gesty ke mně mluvila rychle, že má obavy a abych se za ní modlil, že o to prosí. Nechtěla, aby o tom mí rodiče věděli a vůbec někdo. Jen se svěřila mně protože nemohla být se mnou mezi čtyřmi očima, vzkázala mi to takhle posunky a gesty. Operace sice proběhla dobře, pak ji navštívila hned Lenka, ale brzy nato babička zemřela, protože se jí udělala sraženina, která ji v nemocnici ucpala tepnu s přívodem krve do srdce. Taková pooperační komplikace. Pak byla skutečně celá rodina smutná. Babička byla vzácný člověk, byla mi snad nejbližší ze všech lidí. Když jsem byl maličký, aby se máma vyspala, vzala si babička houni k mé postýlce a spala u mne, aby mě těšila, míval jsem totiž problémy se vzduchem v bříšku, pod dobu několika měsíců. Tehdy s tím moc neuměli zacházet, ale u Tebe jsem si to pohlídal, navíc jsi byla holka, kluci to prý mívají horší. Ale taky ses hodně probouzela, nebylo to vůbec jednoduché. Máma Tě kojívala a já Tě nosíval do usnutí, zpívával jsem Ti a povídal říkanky.

Tak jsem Ti Kristýnko prozradil nějaké důležité události v nejbližší rodině, mohl bych Ti vyprávět o předešlých generacích, například o velmi zbožné prababičce, tedy mámě babičky, o které jsem Ti napsal, jak se ujímala chudých a žebráků, jak je vzala domů, umyla je, zbavovala je vší a blech a dávala ji pokrm, jak pak na stáří ochrnula, ale neztrácela víru, znám ji však jen z vyprávění a fotografií. Co je však důležité, že modlitby a požehnání, taky odměna za dobré skutky, se v rodinách dědí, stejně ale i prokletí kvůli zlým lidem...

Měj se dobře a když jsem Ti říkal, že Ti chci napsat nebo Ti říct o Tvých nadáních, která bezpochyby máš a jsou pozoruhodná a jistě připravená od Boha, tak se k tomu snad dostanu osobně anebo to napíšu někdy příště.

Nepřátel se nelekej(te) a na pravopisné chyby nehleď(te)! :-)

Měj se moc dobře!

tvůj táta